DogSitting

Pes je nejlepší přítel člověka.

Pes tahající na vodítku je nejhorší nepřítel rukou člověka.

Jak se píše kniha?

 Stejně, jako se jí slon.

Kousek po kousku.

 

Valentýn

Trávení Valentýnu s těmi, kteří Vás opravdu milují...

máte-li v ruce jídlo. 

První línání

Narazila jsem na perfektního ilustrátora, který mimo jiné dokumentuje svůj život s fenkou  jménem Joya. 

Výběr jeho nej obrázků klasických "doggo" situací naleznete například zde. Pan ilustrátor má navíc super jméno!

Tématicky se k radostem ze psů pojí naše návštěva mezinárodní výstavy psů na brněnském výstavišti. Bax je papírový pes, byť je mu to v ČR k ničemu, protože u nás jeho plemeno není uznáno. Miniaturních australských ovčáků u nás je jen pár, ale například v Německu je šance najít i chovatelskou stanici. A tak pomalu plánuji najít Baxovi nevěstu a například za  rok vyjet na špásovací výlet. Bax si splní povinnosti a odpracuje to, co už mě stál na veterině.

"Tak Baxíku, doufám že si na výstavě najdeš nějakou šuknu." pravil jeho strejda.

Nenašel. S obtíží jsme našli vůbec standardní australáky, ale po něčem netypickém, zahraničním, ani vidu ani slechu. Výstavy jsou pěkný blázinec a po nákupu pár vychytávek jsme se dali na úprk.

Do výbavičky jsem doplnila pomůcky na vyčesávání srsti, protože Bax, podobně jako Joya, už úspěšně zamořuje celou domácnost svými chlupy. Každý se diví, jak je Bax strašně malinký. Ale jenom z jeho zadku po každém česání zůstává hromada chlupů.

Při focení ilustrací cpe Bax zpravidla do záběru čumák a packy. Nutně potřebuje vědět CO jsem položila na zem a PROČ o to mám takový zájem. (A ne o něj.) Tentokrát jeho přítomnost byla přímo žádoucí.

Řízení a řazení

Jeli jsme přednášet do městysu Deblín. Povídali jsme o USA u fotek pro klienty chráněného bydlení a pár místních občanů, včetně dětí. Zkušenost to byla milá, nakrmili nás segedínem a na konci 90 minutového programu dostali návštěvníci prostor na otázky. Z příchozího publika zazněla jen jedna. Chlapeček základkového věku se předpisově přihlásil a já jej vyzvala, čekajíc unešenou reakci na naše velkolepé dobrodružství.

"Můžu si vyfotit Baxe?" pravil chlapec.

Alespoň, že byl unesen z mého psa.

Součástí přednáškového výletu byla také lekce řízení. Na Vánoce jsem dostala poukaz na hodiny řízení s manuální převodovkou. Tisíce najetých mil v USA s automatem jsou mi najednou na domácích vozovkách k ničemu. 

Můj první pokus řídit doma půjčené vozidlo proběhl velmi rychle. Podařilo se mi nastartovat, rozjet se z kopce dolů, ale po pár metrech jsem si nebyla schopná uvědomit, co dál. Auto nejelo, drncalo dozadu dopředu a já tak po přibližně pěti metrech zase zajela na parkovací místo níže. Tedy, zajela k němu. Auto zaparkoval poblíž stojící pán, který celé to nadělení sledoval. Jediné, co mi z mé krátké řidičské kariéry doma zůstalo v paměti bylo umístění čísel na převodovce. Co dělat, mačkat, pouštět během koukání, točení a modlení se, to už se v mozkových a nervových závitech neudrželo.

Výcviková jízda na přednášku kolem přehrady byla super. Auto chcíplo jen jednou hned v první zatáčce. Podřazování, hlídání aut, zatáčení a spojka k tomu je na mě moc. Očekávala jsem jistou smrt v podobné zatáčce, kterou ještě křižují tramvaje na oba směry. Vše dobře dopadlo a my si to v mých očích svištěli jako rallye po okreskách mezi hradem Veveří a cílovou destinací. 

Dělat hodinové až dvouhodinové přednášky z roční cesty není vůbec jednoduché. Máme hromadu příběhů a horko těžko vybíráme ty nejlepší, natož ty nejlepší, ke kterým máme i fotky. Jeden večer bychom mohli zasvětit všem řidičským uklouznutím, co nás potkala. Od nabourání do banky, odření auta na benzínce, jízdu sněhovou vánicí, kroupami, po sejmutí kola na střeše o ceduli Starbucks. 

Vaškovi se do paměti vryla obzvlášť jedna moje, řekněme, drobná chyba. Ve zkratce jsem z nás málem udělala sendvič s dvěma kamiony. Protože Vaška poslouchám na slovo, zareagovala jsem na rozkaz "doleva" o trochu dřív, než myslel a místo odbočení na křižovatce jsem hodila myšku mezi protijedoucím a vedle jedoucím kamionem.

Silnice víkendového Brněnska však zely prázdnotou. Alespoň přede mnou, o stavu za mnou toho moc nevím, nestihla jsem příliš kontrolovat zpětné zrcátko. Opakování kamikadze kousku s kamiony se k Vaškově radosti nekonalo. Radil mi, kdy už přeřadit a ani moc nespokojeně nefuněl.

Pocit z dobrého řízení je na ilustraci. V příštím životě budu doufám pták, abych uměla lítat. Prozatím stačí brázdění silnic.

Válka vstávání

Přes týden až dva na mě padla tvůrčí krize. Dostihla mě absolutní lenost, neschopnost a předpojatost vůbec s něčím začínat. "Nic není dost dobré, dost originální, dost vtipné, tak proč se snažit." Propadala jsem se do temnot své duše, kterou jsem považovala za mrtvou.

Bylo mi  ze sebe tak mizerně, že jsem se začala shánět po motivační knize. Knihy o osobním růstu úplně nezavrhuji. Snad kromě Miluj svůj život, která je na mě už moc silný kafe. Naopak metaforickými příběhy, které spojují psychologii, filozofii a šmrnc východní víry se ráda poučím.

Před pár dny ke mně našla cestu kniha Válka umění.

"Kňoury, kňoury a výmluvy." líčila jsem známému své nelichotivé prokrastinační období.

"Podívej se na tuhle knihu, je přesně o tom, o čem mluvíš."

Je. Chytila jsem se stébla, knížku stáhla do mobilu za celých 9,20 dolarů a okamžitě začala číst.

Podle anotace bylo jasné, že jde o trefu do černého.

"Jste spisovatel, který nepíše, 
malíř, který nemaluje, 
nebo podnikatel, který nikdy nezaložil podnik? 
Potom znáte Odpor: temnou sílu, 
která brání kreativitě a úspěchu."

Další den se stal zázrak. Probudila jsem se v 6 ráno, ještě za tmy, s pocitem, že jsem vyspaná. Stejně jako předchozí dny jsem opět zalezla do postele. Tentokrát ale zapnula notebook a začala psát. 

Rána, kdy člověk vstane sám od sebe bez mučivých budíků jsou hned růžovější. 

A večery strávené úspěšným tvořením jsou vyloženě zlatý.

Výcvik psa - objevení Ameriky

Od 16 let jsem toužila po vlastním psovi. Léta jsem odebírala sportovní psí časopisy, chodila na výstavy, psala Ježíškovi dojemný až vyděračský dopisy a dokonce si pořídila výcvikový cliker. Stálo mě to hodně přemlouvání, hádek a slz, který byly k ničemu. Viděla jsem stovky hodin videí na YouTube o výcviku pozitivní motivací a snila o borderce, se kterou budu dělat srandovní triky.

Trvalo to 10 let, abych se rozhoupala si psa pořídit na vlastní pěst. Spojila jsem radu kamarádky cvičitelky, že "nikdy není ideální čas" a rok zasvěcený plnění si snů - psa jsem si pořídila během ročního cestování Amerikou.

Cestování se štěnětem bylo překvapivě mnohem jednodušší, než by se mohlo zdát. Můj volný režim v přírodě byl ideální pro nezbednou mašinu s žiletkovýma zubama. Bax se naučil žít venku, cestovat dodávkou, spát v kavárnách a přiměřeně jeho věku poslouchat.

Po cestě za oceán, zpět do České republiky, nastala změna. Bax dorostl v puberťáka testujícího všechny hranice. Všechno co uměl, jakoby zapomněl a vše co nedělal, začal. Brněnská divočina je najednou mnohem zajímavější, než jeho dříve absolutně zbožňovaná panička. Ptáčci, auta, psi, děti, veverky,... Ve snaze nezabít ho během každodenního štěkání na dveře od bytu mi pomáhá víra v pozitivní výcvik a první společná fotka. Jsme na ní ještě u chovatelky a kdykoli ji vidím, dělám uplně stejný "ňuňuňí" obličej.

Snažím se nejlíp, jak umím na všech zlozvycích pracovat a během ledna jsme absolvovali hromadu hromadných i individuálních výcviků se slečnami ze školy Psí Park. Bax rozhodně není "hloupej, podlej, línej, nevychovatelnej...", nic takového. Určitě je nesoustředěný a rád štěká.

Horší je to s mými výchovnými dovednostmi. Na hodinách to vypadá asi takhle:

"Dej povel, hoď, odměň".

Hodím, dám povel, odměním brzo, pozdě, špatně.

Moje ruce nestíhají, všechno se mi plete, nevychytávám správné momenty, pletu posloupnost, donekonečna opakuji, co se opakovat nemá, a vyslovuji, co se vyslovovat nemá. Jsem ze sebe docela zdrcená, ale snažím se to nebrat osobně. Hlavní je, že makáme na zlepšení a oba se učíme.

Naposledy jsem ale musela uznat, že jsem idiot.

100x a ještě párkrát k tomu se při pozitivním výcviku řeší odměňování žádoucího chování. Alfa a omega tohoto přístupu. Fór spočívá v tom, že často je potřeba odměňovat vteřiny, kdy pes naopak nic nedělá. Neštěká. Neskáče. Netáhne. Nežebrá. Ocenit jej, když je v klidu. Dává to smysl.

Při individuální hodině se dostalo na řeč vyčesávání srsti. 

"Jak snáší tu manipulaci?"

"Zrovna to nemiluje, chce si s kartáčem hrát a kouše do něj."

Cvičitelka bere do ruky kartáč. Bax sedí před ní. Odměňuje jej. Pomalinku se k němu přiblíží. Bax nijak extra nereaguje. Odmění jej. Tímto způsobem se postupně dostává až k jeho kožichu. Bax stále sedí bez většího zájmu o kartáč, za to se zalíbením v kokinech. Cvičitelka se ho dotkne, odmění, čísne, odmění, Bax pořád sedí, kartáč neřeší, nekouše,...

Pes si umí spočítat 1+1 dohromady a rozhodl se, že je pro něj výhodnější klidné chování s extra dobrůtkami.

Velký zázrak. Musela jsem se tlouct do hlavy.

Proč mě to nenapadlo? Proč mě nenapadlo se nad tím zamyslet?

Protože výcvik psů není jen o cvičení mozečků psích, ale i těch našich.