Jaké je učit na romské ZŠ

Dostala se ke mě nabídka vést multi-kulti lekce na školách. Doba realizací se shodovala s mým pobytem v ČR a já se nadšeně přihlásila. Během studia sociální pedagogiky mě lekce vždy bavily a rovnou jsem využila staré materiály. Vytvořila jsem obecnější program, zaměřený na hodnoty, vztahy, definování pojmů jako je tolerance, respekt, rovnost apod.

Dozvěděla jsem adresy dvou základních škol, kde budu působit a začala doufat, že celá akce padne. Základky byly v jednoznačných brněnských ghetto zónách. Nemám špatnou zkušenost s romáky a to jsem 8 let bydlela na jejich vyhlášené ulici. Lekce multikulti jsme už dokonce v rámci školní praxe dělali na stejné základce, jako mám teď. Ale teď jsem na to sama, bez dvou kamarádek spolužaček. 

Dny před realizací jsem se doma projevila jako prostej rasista plnej stereotypů.

"Zítra možná dojdu s kudlou v zádech, budu učit cigány."

Bála jsem se. Doufala jsem, že hodina bude zrušená. Modlila jsem se, aby se mnou ve třídě zůstal aspoň učitel. Představovala jsem si, jaký hrůzy mi provedou.

"Pančelky" v kabinetě, kam jsem si ukládala věci, mě vůbec neuklidnily. Tvářila jsem se, že jsem free a cool, ale uvnitř jsem si z jejich rozhovoru tentovala do gatí.

"Vidím dobře? Jeho už pustili z léčebny? Já to nezvládnu, dyť to jsou teprve tři měsíce, co se mi tady sebevraždil.... Jo, její babička měla mrtvičku, takže se teď bude řešit opatrovník. Hlavně ať nechodí k tetě, tam jich je už hromada... Oni někteří mají diagnózy, ale neberou léky, takže vůbec nezvládají ty svoje stavy. Minulý týden jak sněžilo, tak se jeden tak rozzuřil, že chtěl sníh na Vánoce, že začaly lítat pěsti do skříní a dvěří... Dáme vám raděj mladší děcka, deváťáci by vás sežrali zaživa..."

Jaké to nakonec bylo mezi s tou divokou zvěří?

Úplně v pohodě.

První lekce začala vtipně, když jsme přišli do třídy a na daný den se rozhodla do školy přijít jen jedna slečna. Seděla tam krásná holka, jejíž spolužáci všichni onemocněli, byli u zubaře nebo se jim nechtělo vstávat. Sólistka byla otrávená, ale rozhodně nevypadala, že bude dělat problémy. Působila na mě rozumě a bez velkých okolků raděj plnila úkoly, než aby nespolupracovala nebo mě ignorovala. 

"Paní učitelko, víte jak jste nám pouštěla ten film s tím borcem jak furt zvedal ruku nahoru? (naznačuje hajlování) Já si teď nemůžu vzpomenout, jak se jmenoval..."

"Myslíš Hitlera?"

"Jo no, tak my jsme kouřili venku a Milan na mě chtěl zamávat jakože zvedl ruku, že si plácnem, ale nechal ji rovně a šli kolem policajti..." 

Slečna povídá příběh, kterému občas hůř rozumím, kvůli silnému romskému přízvuku. Paní učitelka se zajímá o reakci policie a se zvoněním odbíhá do jiné třídy.

"My jsme si na začátku slíbili s paní učitelkou, že si budem všechno říkat. Že si nebudem lhát."

Dostává se mi vysvětlení vyprávění šesťačky o tom, jak venku hulí cigára. Nemá cenu učitelce v tomto ohledu lhát a proto to nedělá. Přiznává, že u větších průšvihů už to jde hůř.

Učitelka doplňuje skupinu na počet 12 dětí 4. a 5. třídou. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nebyla zpocená jak myš. Je to adrenalin.

Děti byly ale podle mě úplně standardně zlobivé. Některé stydlivé za celou dvouhodinovku neřekly ani slovo, jiné bylo problém zastavit. Některé holky se předváděly a jeden kluk hodně žil ve svým světě. V čem se děti nejvíce lišily od klasické základky byla logicky znalost češtiny. Skloňování, pády, i/y byl jeden velký hokej. Měla jsem chuť dětem poradit, ať všechno píšou naopak, než si myslí, že to má být. Aby si z nich nikdo nedělal "srandi".

Mojí největší pedagogická chyba nastala při rozdělování na skupinky. Skvěle jsem se poučila a další lekci tuto chybu už neopakovala. Během jednorázové akce nemá cenu snažit na sílu pracovat na vztazích různých dětí z různých tříd a nenápadně přibližovat ty, co se nekamarádí. Dětem jsem zadala nesplnitelný úkol rozdělit se na skupinky po třech.

"My se s ní nebavíme. My chceme být spolu. On je debil. Já s holkama nebudu."

Děcka, mít vaše problémy, říkala jsem si. 

"Dobře, tak se rozpočítáme. Každý dostane číslo a pak jedničku půjdou k tomu stolu, dvojky tam... " nevzdávám to.

Začínám počítat od holčičky po mé pravici, ukazuju na ni, označuji ji číslicí 1 a pokračuju dál. Jakmile dopočítám, tatáž první holčička zařve hlubokým hlasem:

"Čtverkýýý, pote ke mě."

 Stoletá válka plná řevu nám zabrala dobrých 20 minut ze zbývajících 45ti do konce hodiny.

Nakonec se děťátka nechala docela vtáhnout do hry na budoucnost. Vyzvala jsem je, ať chvilku počkají, že přivedu hosta. Odešla jsem za dveře, nasadila si brýle, změnila účes a s maximálním sebevědomím vstoupila do třídy jako profesorka z budoucnosti v roce 2300, která je vítá na konferenci při příležitosti 100 let bez konfliktů a válek. Na barevné lístečky mi horlivě psali vzkazy pro lidi z minulosti, jak by se měli chovat, aby nebyly války. Ty pak strkali do "kapsle, která umí cestovat časem" a tím naši práci pro ten den uzavřeli.

Světe div se, na lístečkách nebyly žádné sprosté obrázky, ani vzkazy, že mám chcípnout. 

Při odchodu mi největší radost udělaly dvě hlášky na chodbě. Přistoupila ke mě holčička z jiné třídy a povídá:

"Pančelko, vy ste frajerka."

K tomu přiběhl hubenej kluk, na sobě slušňáckou košilku, kolem krku dřevěnej růženec a vypoulil na mě ty velký černý oči.

"Jdete teď za náma? Budete tady teď učit? My jsme 5. A."

"O vás mi říkali, že jste pěkně divocí."

"Já ne! Ale jde na nás asi ta, puberta."


Vyšla jsem ze školy ven, slunce pralo a mě bylo fajn. Doma jsem si uvědomila, že další den absolvuji totéž, ale s deváťáky a začala se bát...


Další příběh bude o pubertální zkáze romských deváťáků a tentokrát i s ilustrací.