DogSitting

Pes je nejlepší přítel člověka.

Pes tahající na vodítku je nejhorší nepřítel rukou člověka.

Jak se píše kniha?

 Stejně, jako se jí slon.

Kousek po kousku.

 

Valentýn

Trávení Valentýnu s těmi, kteří Vás opravdu milují...

máte-li v ruce jídlo. 

První línání

Narazila jsem na perfektního ilustrátora, který mimo jiné dokumentuje svůj život s fenkou  jménem Joya. 

Výběr jeho nej obrázků klasických "doggo" situací naleznete například zde. Pan ilustrátor má navíc super jméno!

Tématicky se k radostem ze psů pojí naše návštěva mezinárodní výstavy psů na brněnském výstavišti. Bax je papírový pes, byť je mu to v ČR k ničemu, protože u nás jeho plemeno není uznáno. Miniaturních australských ovčáků u nás je jen pár, ale například v Německu je šance najít i chovatelskou stanici. A tak pomalu plánuji najít Baxovi nevěstu a například za  rok vyjet na špásovací výlet. Bax si splní povinnosti a odpracuje to, co už mě stál na veterině.

"Tak Baxíku, doufám že si na výstavě najdeš nějakou šuknu." pravil jeho strejda.

Nenašel. S obtíží jsme našli vůbec standardní australáky, ale po něčem netypickém, zahraničním, ani vidu ani slechu. Výstavy jsou pěkný blázinec a po nákupu pár vychytávek jsme se dali na úprk.

Do výbavičky jsem doplnila pomůcky na vyčesávání srsti, protože Bax, podobně jako Joya, už úspěšně zamořuje celou domácnost svými chlupy. Každý se diví, jak je Bax strašně malinký. Ale jenom z jeho zadku po každém česání zůstává hromada chlupů.

Při focení ilustrací cpe Bax zpravidla do záběru čumák a packy. Nutně potřebuje vědět CO jsem položila na zem a PROČ o to mám takový zájem. (A ne o něj.) Tentokrát jeho přítomnost byla přímo žádoucí.

Řízení a řazení

Jeli jsme přednášet do městysu Deblín. Povídali jsme o USA u fotek pro klienty chráněného bydlení a pár místních občanů, včetně dětí. Zkušenost to byla milá, nakrmili nás segedínem a na konci 90 minutového programu dostali návštěvníci prostor na otázky. Z příchozího publika zazněla jen jedna. Chlapeček základkového věku se předpisově přihlásil a já jej vyzvala, čekajíc unešenou reakci na naše velkolepé dobrodružství.

"Můžu si vyfotit Baxe?" pravil chlapec.

Alespoň, že byl unesen z mého psa.

Součástí přednáškového výletu byla také lekce řízení. Na Vánoce jsem dostala poukaz na hodiny řízení s manuální převodovkou. Tisíce najetých mil v USA s automatem jsou mi najednou na domácích vozovkách k ničemu. 

Můj první pokus řídit doma půjčené vozidlo proběhl velmi rychle. Podařilo se mi nastartovat, rozjet se z kopce dolů, ale po pár metrech jsem si nebyla schopná uvědomit, co dál. Auto nejelo, drncalo dozadu dopředu a já tak po přibližně pěti metrech zase zajela na parkovací místo níže. Tedy, zajela k němu. Auto zaparkoval poblíž stojící pán, který celé to nadělení sledoval. Jediné, co mi z mé krátké řidičské kariéry doma zůstalo v paměti bylo umístění čísel na převodovce. Co dělat, mačkat, pouštět během koukání, točení a modlení se, to už se v mozkových a nervových závitech neudrželo.

Výcviková jízda na přednášku kolem přehrady byla super. Auto chcíplo jen jednou hned v první zatáčce. Podřazování, hlídání aut, zatáčení a spojka k tomu je na mě moc. Očekávala jsem jistou smrt v podobné zatáčce, kterou ještě křižují tramvaje na oba směry. Vše dobře dopadlo a my si to v mých očích svištěli jako rallye po okreskách mezi hradem Veveří a cílovou destinací. 

Dělat hodinové až dvouhodinové přednášky z roční cesty není vůbec jednoduché. Máme hromadu příběhů a horko těžko vybíráme ty nejlepší, natož ty nejlepší, ke kterým máme i fotky. Jeden večer bychom mohli zasvětit všem řidičským uklouznutím, co nás potkala. Od nabourání do banky, odření auta na benzínce, jízdu sněhovou vánicí, kroupami, po sejmutí kola na střeše o ceduli Starbucks. 

Vaškovi se do paměti vryla obzvlášť jedna moje, řekněme, drobná chyba. Ve zkratce jsem z nás málem udělala sendvič s dvěma kamiony. Protože Vaška poslouchám na slovo, zareagovala jsem na rozkaz "doleva" o trochu dřív, než myslel a místo odbočení na křižovatce jsem hodila myšku mezi protijedoucím a vedle jedoucím kamionem.

Silnice víkendového Brněnska však zely prázdnotou. Alespoň přede mnou, o stavu za mnou toho moc nevím, nestihla jsem příliš kontrolovat zpětné zrcátko. Opakování kamikadze kousku s kamiony se k Vaškově radosti nekonalo. Radil mi, kdy už přeřadit a ani moc nespokojeně nefuněl.

Pocit z dobrého řízení je na ilustraci. V příštím životě budu doufám pták, abych uměla lítat. Prozatím stačí brázdění silnic.

Válka vstávání

Přes týden až dva na mě padla tvůrčí krize. Dostihla mě absolutní lenost, neschopnost a předpojatost vůbec s něčím začínat. "Nic není dost dobré, dost originální, dost vtipné, tak proč se snažit." Propadala jsem se do temnot své duše, kterou jsem považovala za mrtvou.

Bylo mi  ze sebe tak mizerně, že jsem se začala shánět po motivační knize. Knihy o osobním růstu úplně nezavrhuji. Snad kromě Miluj svůj život, která je na mě už moc silný kafe. Naopak metaforickými příběhy, které spojují psychologii, filozofii a šmrnc východní víry se ráda poučím.

Před pár dny ke mně našla cestu kniha Válka umění.

"Kňoury, kňoury a výmluvy." líčila jsem známému své nelichotivé prokrastinační období.

"Podívej se na tuhle knihu, je přesně o tom, o čem mluvíš."

Je. Chytila jsem se stébla, knížku stáhla do mobilu za celých 9,20 dolarů a okamžitě začala číst.

Podle anotace bylo jasné, že jde o trefu do černého.

"Jste spisovatel, který nepíše, 
malíř, který nemaluje, 
nebo podnikatel, který nikdy nezaložil podnik? 
Potom znáte Odpor: temnou sílu, 
která brání kreativitě a úspěchu."

Další den se stal zázrak. Probudila jsem se v 6 ráno, ještě za tmy, s pocitem, že jsem vyspaná. Stejně jako předchozí dny jsem opět zalezla do postele. Tentokrát ale zapnula notebook a začala psát. 

Rána, kdy člověk vstane sám od sebe bez mučivých budíků jsou hned růžovější. 

A večery strávené úspěšným tvořením jsou vyloženě zlatý.

Výcvik psa - objevení Ameriky

Od 16 let jsem toužila po vlastním psovi. Léta jsem odebírala sportovní psí časopisy, chodila na výstavy, psala Ježíškovi dojemný až vyděračský dopisy a dokonce si pořídila výcvikový cliker. Stálo mě to hodně přemlouvání, hádek a slz, který byly k ničemu. Viděla jsem stovky hodin videí na YouTube o výcviku pozitivní motivací a snila o borderce, se kterou budu dělat srandovní triky.

Trvalo to 10 let, abych se rozhoupala si psa pořídit na vlastní pěst. Spojila jsem radu kamarádky cvičitelky, že "nikdy není ideální čas" a rok zasvěcený plnění si snů - psa jsem si pořídila během ročního cestování Amerikou.

Cestování se štěnětem bylo překvapivě mnohem jednodušší, než by se mohlo zdát. Můj volný režim v přírodě byl ideální pro nezbednou mašinu s žiletkovýma zubama. Bax se naučil žít venku, cestovat dodávkou, spát v kavárnách a přiměřeně jeho věku poslouchat.

Po cestě za oceán, zpět do České republiky, nastala změna. Bax dorostl v puberťáka testujícího všechny hranice. Všechno co uměl, jakoby zapomněl a vše co nedělal, začal. Brněnská divočina je najednou mnohem zajímavější, než jeho dříve absolutně zbožňovaná panička. Ptáčci, auta, psi, děti, veverky,... Ve snaze nezabít ho během každodenního štěkání na dveře od bytu mi pomáhá víra v pozitivní výcvik a první společná fotka. Jsme na ní ještě u chovatelky a kdykoli ji vidím, dělám uplně stejný "ňuňuňí" obličej.

Snažím se nejlíp, jak umím na všech zlozvycích pracovat a během ledna jsme absolvovali hromadu hromadných i individuálních výcviků se slečnami ze školy Psí Park. Bax rozhodně není "hloupej, podlej, línej, nevychovatelnej...", nic takového. Určitě je nesoustředěný a rád štěká.

Horší je to s mými výchovnými dovednostmi. Na hodinách to vypadá asi takhle:

"Dej povel, hoď, odměň".

Hodím, dám povel, odměním brzo, pozdě, špatně.

Moje ruce nestíhají, všechno se mi plete, nevychytávám správné momenty, pletu posloupnost, donekonečna opakuji, co se opakovat nemá, a vyslovuji, co se vyslovovat nemá. Jsem ze sebe docela zdrcená, ale snažím se to nebrat osobně. Hlavní je, že makáme na zlepšení a oba se učíme.

Naposledy jsem ale musela uznat, že jsem idiot.

100x a ještě párkrát k tomu se při pozitivním výcviku řeší odměňování žádoucího chování. Alfa a omega tohoto přístupu. Fór spočívá v tom, že často je potřeba odměňovat vteřiny, kdy pes naopak nic nedělá. Neštěká. Neskáče. Netáhne. Nežebrá. Ocenit jej, když je v klidu. Dává to smysl.

Při individuální hodině se dostalo na řeč vyčesávání srsti. 

"Jak snáší tu manipulaci?"

"Zrovna to nemiluje, chce si s kartáčem hrát a kouše do něj."

Cvičitelka bere do ruky kartáč. Bax sedí před ní. Odměňuje jej. Pomalinku se k němu přiblíží. Bax nijak extra nereaguje. Odmění jej. Tímto způsobem se postupně dostává až k jeho kožichu. Bax stále sedí bez většího zájmu o kartáč, za to se zalíbením v kokinech. Cvičitelka se ho dotkne, odmění, čísne, odmění, Bax pořád sedí, kartáč neřeší, nekouše,...

Pes si umí spočítat 1+1 dohromady a rozhodl se, že je pro něj výhodnější klidné chování s extra dobrůtkami.

Velký zázrak. Musela jsem se tlouct do hlavy.

Proč mě to nenapadlo? Proč mě nenapadlo se nad tím zamyslet?

Protože výcvik psů není jen o cvičení mozečků psích, ale i těch našich.

Jaké je učit na romské ZŠ II.

Druhý den mě čekala lekce s deváťáky. Před očima jsem měla vidinu pubertálních klacků, kteří se rvou a řvou. Z deváťáků už jde strach, protože někteří jsou vyšší než dospělá žena, natož když se věnují posilování. Připomínají mi odrostlý štěňata velkých psů - samá noha, samá ruka, naletí do vás bez ohledu na to, že už váží desítky kil, občas moc kousnou a hlavně furt mladýma nabušenýma hrudníkama táhnou. Na mysl mi přišel Breggie, pes z divokých vajec, kterýho jsme potkali v Texasu.

Vešla jsem do školy a byla poslána do nejvyššího, asi 4.-5. patra. Učitelé by si zasloužili přidat k výplatě už jen za všechny ty schody, který denně musí zdolávat. Včerejší realizace lekce proběhla bez velkých problémů, ale uvědomila jsem si, některé její nedostatky - opakování podobného typu úkolů, nebo příliš složitá zadání, která jsem pro děti musela za chodu měnit. Hrála jsem si v hlavě s myšlenkou, jestli by nebylo lepší a zajímavější přednášet o mé cestě Amerikou. Multikulti to ve své podstatě je. Ale bez interaktivního programu byl risk, že děti neudrží pozornost, budou zlobit, házet po sobě židle, atd.

Dostala jsem mix dětí ze tří tříd, 7.-9. ročník. Vzpomínám na vlastní třídu na Horáckém náměstí v tomto období - trubky od židlí nacpaný shnilým salámem, šikanování spolužáků i učitelů, vzduchem lítalo ledacos a zapomenout se nedá ani na dámskou vložku s nápisem "ahoj". 

Vítají mě inteligentní puberťáci. Pár kluků má brýle, některé slečny jsou bílé a hned oceňují, že se nemusí učit. Hned v první větě je zajímá, kdo jsem. Vysvětluji, co jsem studovala a zmiňuji rok cestování Amerikou. Mám na sobě tričko, vlasy do drdolu a mlaďoši okukují moje tetování. 

Spolupráce byla tak příjemná, že se těžko nachází humorné hlášky. Je jednoduší se usmívat nad mladšími dětmi a jejich záseky stylu:

"Pančelko, ta fajfka je [najk]!" označuje namalovaný obrázek jeden z žáků a děti vymýšlí loga dalších značek - Adidas, Lacoste, LV, Brněnka,....

"Pančelko, ještě vám tam chybí [nyke]!" upozorňuje mě ta stejná duše znova. 

Usmívám se, vysvětluji mu, že se jedná o totéž, jen se to jinak píše a vyslovuje. Nechávám si pro sebe, že je to navíc podle Američanů [najkí] a úplně správně [níkej], podle řecké bohyně vítězství (sportovní obuv). 

S deváťáky byl rozhovor jako s vysmátými gymnazisty. Dělali srandičky, občas se rozjeli, ale nakonec se navzájem zklidnili a toho, kdo moc otravoval organicky utišili. Byli dobrá parta, navzájem semknutí s dobrými vztahy mezi holkama i klukama. Jejich humorem bylo využívání jejich znalostí a inteligence, byli to malí chytrolíni a já se spolu s nimi musela smát jejich vysokým vyjádřením, spisovným větám apod. Prostě nebyli blbí a připomněli mi můj gympl i gympl, kde jsme vedli lekci během studia. 

To jsme my  a to jste vy.

Jasně, byl tam jeden mladší otrava, co ne a ne zavřít pusu, ale v momentě, kdy měl možnost něco předvést nebo prezentovat tak "nevím, co mám dělat, neumím předvést psa". V jeho skupince byl další kluk, který absolutně odmítl dělat cokoli. Upřímně, přišlo mi to docela fér. Očividně si myslel svoje, ale seděl, byl zticha a vůbec nereagoval na cokoli. Jediná naše komunikace spočívala v očním souboji, kdo dřív uhne. To jsem byla nenápadně já pod záminkou přesunutí se k dalšímu žákovi. Na jakoukoli moji otázku neodpověděl, maximálně pokrčil ramena. 

"Nezvládneš vymyslet třeba jednu věc?"

Odpovědí je upřený pohled s velmi klidným, ale důrazným "vyliž mi", pokrčení ramen a kroucení hlavnou, že ne-e. 

Jejich trojici uzavíral kluk, který byl nejspíš úplně v pohodě, ale chycený ve skupince otravovače a  sabotéra. Všimla jsem si ho, když chtěl vypracovat jeden z úkolů a poprosil mě o pomoc. Najednou mi došlo, jak strašně krásné dítě/kluk to je. Snědá pleť, černé rozčepýřené vlasy a k tomu světlé šedozelené oči. Hromada řas s huňatým obočím. Vzpomněla jsem si na něj při vymýšlení denní ilustrace.

Klůča a tetování hor, co zrovna frčí (nemít jedno, tak ho chci)

 

 Abych bobánky nevychválila do nebes, tak musím zmínit zářez jedné slečny.

"Jaké má vlastnosti váš nejlepší kamarád? Co máte třeba společného?" 

"Že máme obě pochvu."

Výbuch smíchu, včetně mě a paní knihovnice sedící opodál. Dokážu si představit, že stejnou sprosťárnu bych bez okolků řekla i já v jejich věku. 

"A je to pro tebe důležitý?"

Nakonec z toho vznikla dobrá úvaha, že slečně naopak bylo jedno, jestli je kamarád holka nebo kluk, že na tom nezáleží. 

Nejlepší kamarád a loga

Měla jsem štěstí, že v sále bylo pověšených několik bílých plášťů a já mohla při hře na budoucnost rovnou vylepšit i svůj kostým. Plášť, brýle a kapsle. Tihle miláčci mě oproti mladším dětem okamžitě setřeli, že jsem to jen já v plášti. A kapsle, která umí cestovat časem, je alobalem obalená sklenka od okurek.

Chyba! 

Byla to alobalem obalená sklenka od medu.

Přeskočila jsem fázi rozdělování dětí do skupinek a rovnou je nechala sedět v přirozených chumlech podle tříd. Díky jejich hladké spolupráci nám dokonce zbyl čas navíc. Žáci se mohli už vrátit do vlastní třídy, odskočit si, jít na svačinu, ale deváťáci zůstali.

"Paní učitelko, my s vámi potřebujeme něco probrat."

A tak na konci proběhla ještě deseti minutová debata o Americe, cestování, tetování, facebookových stránkách AndyJede a všem, co je mi nejdražší. Jejich zájem byl pro mě největší odměnou a nenápadně jsem jim podstrčila morál, že kdyby se jim chtělo učit, tak na vysoké škole můžou vyjet do Ameriky taky.

Tentokrát jsem vycházela ze školy s pocitem, že bych tu práci jednou chtěla dělat.

Co objet svět a pak učit zeměpis?

Jaké je učit na romské ZŠ

Dostala se ke mě nabídka vést multi-kulti lekce na školách. Doba realizací se shodovala s mým pobytem v ČR a já se nadšeně přihlásila. Během studia sociální pedagogiky mě lekce vždy bavily a rovnou jsem využila staré materiály. Vytvořila jsem obecnější program, zaměřený na hodnoty, vztahy, definování pojmů jako je tolerance, respekt, rovnost apod.

Dozvěděla jsem adresy dvou základních škol, kde budu působit a začala doufat, že celá akce padne. Základky byly v jednoznačných brněnských ghetto zónách. Nemám špatnou zkušenost s romáky a to jsem 8 let bydlela na jejich vyhlášené ulici. Lekce multikulti jsme už dokonce v rámci školní praxe dělali na stejné základce, jako mám teď. Ale teď jsem na to sama, bez dvou kamarádek spolužaček. 

Dny před realizací jsem se doma projevila jako prostej rasista plnej stereotypů.

"Zítra možná dojdu s kudlou v zádech, budu učit cigány."

Bála jsem se. Doufala jsem, že hodina bude zrušená. Modlila jsem se, aby se mnou ve třídě zůstal aspoň učitel. Představovala jsem si, jaký hrůzy mi provedou.

"Pančelky" v kabinetě, kam jsem si ukládala věci, mě vůbec neuklidnily. Tvářila jsem se, že jsem free a cool, ale uvnitř jsem si z jejich rozhovoru tentovala do gatí.

"Vidím dobře? Jeho už pustili z léčebny? Já to nezvládnu, dyť to jsou teprve tři měsíce, co se mi tady sebevraždil.... Jo, její babička měla mrtvičku, takže se teď bude řešit opatrovník. Hlavně ať nechodí k tetě, tam jich je už hromada... Oni někteří mají diagnózy, ale neberou léky, takže vůbec nezvládají ty svoje stavy. Minulý týden jak sněžilo, tak se jeden tak rozzuřil, že chtěl sníh na Vánoce, že začaly lítat pěsti do skříní a dvěří... Dáme vám raděj mladší děcka, deváťáci by vás sežrali zaživa..."

Jaké to nakonec bylo mezi s tou divokou zvěří?

Úplně v pohodě.

První lekce začala vtipně, když jsme přišli do třídy a na daný den se rozhodla do školy přijít jen jedna slečna. Seděla tam krásná holka, jejíž spolužáci všichni onemocněli, byli u zubaře nebo se jim nechtělo vstávat. Sólistka byla otrávená, ale rozhodně nevypadala, že bude dělat problémy. Působila na mě rozumě a bez velkých okolků raděj plnila úkoly, než aby nespolupracovala nebo mě ignorovala. 

"Paní učitelko, víte jak jste nám pouštěla ten film s tím borcem jak furt zvedal ruku nahoru? (naznačuje hajlování) Já si teď nemůžu vzpomenout, jak se jmenoval..."

"Myslíš Hitlera?"

"Jo no, tak my jsme kouřili venku a Milan na mě chtěl zamávat jakože zvedl ruku, že si plácnem, ale nechal ji rovně a šli kolem policajti..." 

Slečna povídá příběh, kterému občas hůř rozumím, kvůli silnému romskému přízvuku. Paní učitelka se zajímá o reakci policie a se zvoněním odbíhá do jiné třídy.

"My jsme si na začátku slíbili s paní učitelkou, že si budem všechno říkat. Že si nebudem lhát."

Dostává se mi vysvětlení vyprávění šesťačky o tom, jak venku hulí cigára. Nemá cenu učitelce v tomto ohledu lhát a proto to nedělá. Přiznává, že u větších průšvihů už to jde hůř.

Učitelka doplňuje skupinu na počet 12 dětí 4. a 5. třídou. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nebyla zpocená jak myš. Je to adrenalin.

Děti byly ale podle mě úplně standardně zlobivé. Některé stydlivé za celou dvouhodinovku neřekly ani slovo, jiné bylo problém zastavit. Některé holky se předváděly a jeden kluk hodně žil ve svým světě. V čem se děti nejvíce lišily od klasické základky byla logicky znalost češtiny. Skloňování, pády, i/y byl jeden velký hokej. Měla jsem chuť dětem poradit, ať všechno píšou naopak, než si myslí, že to má být. Aby si z nich nikdo nedělal "srandi".

Mojí největší pedagogická chyba nastala při rozdělování na skupinky. Skvěle jsem se poučila a další lekci tuto chybu už neopakovala. Během jednorázové akce nemá cenu snažit na sílu pracovat na vztazích různých dětí z různých tříd a nenápadně přibližovat ty, co se nekamarádí. Dětem jsem zadala nesplnitelný úkol rozdělit se na skupinky po třech.

"My se s ní nebavíme. My chceme být spolu. On je debil. Já s holkama nebudu."

Děcka, mít vaše problémy, říkala jsem si. 

"Dobře, tak se rozpočítáme. Každý dostane číslo a pak jedničku půjdou k tomu stolu, dvojky tam... " nevzdávám to.

Začínám počítat od holčičky po mé pravici, ukazuju na ni, označuji ji číslicí 1 a pokračuju dál. Jakmile dopočítám, tatáž první holčička zařve hlubokým hlasem:

"Čtverkýýý, pote ke mě."

 Stoletá válka plná řevu nám zabrala dobrých 20 minut ze zbývajících 45ti do konce hodiny.

Nakonec se děťátka nechala docela vtáhnout do hry na budoucnost. Vyzvala jsem je, ať chvilku počkají, že přivedu hosta. Odešla jsem za dveře, nasadila si brýle, změnila účes a s maximálním sebevědomím vstoupila do třídy jako profesorka z budoucnosti v roce 2300, která je vítá na konferenci při příležitosti 100 let bez konfliktů a válek. Na barevné lístečky mi horlivě psali vzkazy pro lidi z minulosti, jak by se měli chovat, aby nebyly války. Ty pak strkali do "kapsle, která umí cestovat časem" a tím naši práci pro ten den uzavřeli.

Světe div se, na lístečkách nebyly žádné sprosté obrázky, ani vzkazy, že mám chcípnout. 

Při odchodu mi největší radost udělaly dvě hlášky na chodbě. Přistoupila ke mě holčička z jiné třídy a povídá:

"Pančelko, vy ste frajerka."

K tomu přiběhl hubenej kluk, na sobě slušňáckou košilku, kolem krku dřevěnej růženec a vypoulil na mě ty velký černý oči.

"Jdete teď za náma? Budete tady teď učit? My jsme 5. A."

"O vás mi říkali, že jste pěkně divocí."

"Já ne! Ale jde na nás asi ta, puberta."


Vyšla jsem ze školy ven, slunce pralo a mě bylo fajn. Doma jsem si uvědomila, že další den absolvuji totéž, ale s deváťáky a začala se bát...


Další příběh bude o pubertální zkáze romských deváťáků a tentokrát i s ilustrací. 

Lednového skóre

Hurá, konečně skončil leden a můžu se přestat bičovat nesplnitelným předsevzetím přestat kouřit. Vyhodnocení minulého měsíce je velmi jednoduché - úspěšnost nula. 

Jaké z toho vyplývá ponaučení? Napadá mě jich několik:

- nezačínat něčím těžkým

- nezačínat odpíráním si něčeho oblíbeného

- namísto absolutního zákazu mít menší cíle

- porovnat, kolik radosti nakonec člověku přinese změna oproti aktuálnímu stavu

- nepřestávat kouřit v domácnosti, kde je vášnivý kuřák na pokecání

- nepřestávat kouřit v období, kdy vás všechno moc bere

Leden byl nakonec plný spíš teoretického uvažování, které ale přineslo lepší startovací čáru pro únor.

Na únor jsem si slíbila se věnovat něčemu, co už dělám ráda, jen mi chybí disciplína pravidelnosti. Namísto nimrání se ve slabině spíš vyzdvihnout svůj potenciál a dopřát si každý den čas a prostor na to jej rozvíjet.

A tak zítra, hned jak seženu scanner, začínáme... 

"Přestat" či "začít"

Za poslední dny jsem teoreticky vyzkoušela mnohé způsoby odvykání kouření. Hlavou mi proběhlo tolik myšlenek, že by počtem slov stačily na slušnou diplomovou práci.

Jde to dobře, mám se fajn a k tomu vesele hulim jak fabrika.

Předsevzetí mají pár základních vlastností mezi, něž patří například dualita jejich povahy. Díky ní se jedna skupina předsevzetí pojí se slibem něčeho zanechat. Přestat kouřit, nejíst sladkosti, nepít alkohol, nemluvit sprostě, neutrácet za blbiny. Do našich rozhodnutí musí vstoupit velké NE. Druhou skupinou si naopak slibujeme získat nový návyk, vlastnost či například dovednost. Rozvíjet se, začít se věnovat nové činnosti nebo trávit více času vybraným zájmem.

Při přemítání o kouření a každodenním ignorování svých slibů mám pocit, že něčeho nechat je přeci mnohem těžší, než něco začít dělat. "Jíst víc zeleniny bude brnkačka oproti ztrátě příjemných okamžiků na balkoně." říkám si.

"Cigaretka je jak kamarád."

"Když si dám cigáro, tak mi všichni můžou..."

"Kafe a cigárko, co víc k tomu říct."

"Teď si dáme jednu na trávení."

"To víš, ranní, hovnopudka."

Říkáme si my kuřáci navzájem.

Předsevzetí si dáváme na témata, která jsou pro nás složitá. Máme cíl se někam posunout. Fanoušek fotbalu si nepotřebuje dávat předsevzetí víc milovat fotbal. Na jazyk se mi dere myšlenka, jestli by místo těch slibů, zákazů, horlivých motivací a následných zklamání ze své neschopnosti nebylo lepší víc se podporovat v tom, jací jsme, co máme rádi a oslavovat to, co nám přináší radost. Být vášnivým milovníkem života, než utrápeným nespokojencem, honícím se za tím být lepší než je.

Záleží na individuálním umění poskládat si to v hlavě, urovnat priority a vypořádat se se zmíněnou "logickou tasemnicí". U sebe osobě jsem si až příliš jistá tím, že získat nový, dosud nenáviděný návyk, nebude o nic lehčí než se vzdát něčeho milovaného. I s jasným vědomím toho, která ze záležitostí je pro mě, především mé zdraví, prospěšná a která devastující. Nemá cenu to házet na předsevzetí.

Zdá se, že je důležité podívat se na to, odkud naše touha po změně a potřeba využívat klišé novoročních odhodlání vlastně pramení.

Mám ráda kuřáky, kteří si na nic nehrají. Příkladem je mladá dáma z mého okolí a její následující líčení:

"Půjčila jsem si kolo, že tam dojedu na něm. 

Samozřejmě kopec jak kráva, 
nemohla jsem to vyjet, víš jak, 
plíce kuřáka.

Tak jsem si dala pauzu, 
abych si dala cigáro."

Cigárko, panáčka, ale pak už vopravdu konec

"Myslela jsem, že máš předsevzetí přestat kouřit." komentuje mé balení cigára s úsměvem kamarádka.

"Slíbila jsem, že o tom budu psát, ne že přestanu." směju se a oboum nám je jasný, že jsem marná.

Včerejší den jsem uzavřela prázdným balíčkem tabáku a opět se rozhodla, že další už rozhodně kupovat nebudu. Tuhle strategii jsem již praktikovala několikrát. Je potřeba zužitkovat investované peníze a celou tu smrdutou závislost ukončit dokouřením posledního tabáku. Lenost a ranní mlha mě odradila od sólo vycházky pro nový a tak dopoledne proběhlo úspěšně - čistě. Nadarmo jsem několikrát zkontrolovala, že zbylý balíček je opravdu prázdný a ze zbylého prachu bych si stěží ani nešňupla.

Touha byla veliká a já se těšila až vyrazím na odpolední procházku se psem. Hodiny jsem kula pikle a plánovala návštěvu trafiky. Doufala jsem, že v ní prodávají moji značku a zároveň doufala, že ne. Vnitřní dialogy na toto téma mi připadají čím dál absurdnější. 

Paní v trafice potvrzuje, že bílé Javanese vede.

"To je super. Teda, jak se to vlastně vezme."

Přeju si, aby se dokázaly moje dobré úmysly a snahy ztělesnit a občas mi daly pár facek. Nenechaly se ukecat.

Zanotovaly jsme si s kamarádkou nad problémy nás středoevropských žen do světa, bez jasných vizí, co dělat se životem. Celou procházku lesem jsme zakončily u kavárny s hrstí drobáků na jeden nápoj, jak se patří a sluší.

"Můžu si dát ještě cigárko?" ptám se ze slušnosti a obě se smějeme.

"Jen si dejte, slečno, co byste si nedala..." vyzívá mě culící se kuřák před podnikem. 

"Ona od novýho roku přestala."

"A od prvního rána zase začala."

Pán doporučuje žádná předsevzetí si raděj nedávat, vrací se zpět do kavárny a v čase kolem třetí odpolední si objednává "ještě panáčka".  

Na život se prý dá dívat jako na sklenici poloprázdnou, nebo poloplnou. Ten můj dnes byl poloplným panáčkem. Do dvou hodin jsem přeci nekouřila, tak nač být škarohlídem!

Leden - přestat kouřit

Vzhledem k tomu, že jsem si nejspíš cigaretami vypálila díru do patra v puse, bylo jasné, že od Nového roku přestávám kouřit. Prvním předsevzetím, které měsíc budu studovat je: 

〜 přestat kouřit 〜

Během silvestrovského večera mi přišlo neodvratitelné, že přestat musím. Že mám dobrý důvod. Napůl jsem se strachovala, jestli to zvládnu, ale vsázela jsem na sílu vědomého rozhodnutí.

V inkriminovaný den, kdy měl začít můj život “bez”, mi hlavou běželo jedno hlavní poslání:

Je to úplná hovadina a můžu se na to…

Měla jsem v plánu s úderem půlnoci a s vkročením do dalšího roku rituálně típnout poslední cigaretu. Proč si ale neužít poslední noc? Dám si ještě rozlučku s cigaretami před spaním a  odvykání nechám logicky až na nový den. Až od rána.

Logické myšlení nepatří mezi moje nejvyvinutější přednosti. Avšak ve spojení s kreativním myšlením vždy logika pracuje svým neuvěřitelným způsobem v můj domnělý prospěch. Je obdivuhodné, jak lehce dokáže nové koncepty odůvodnit. Logika je v těchto případech nenasytnou tasemnicí, které je úplně jedno, jak se daří jejímu hostiteli. Hlavní pro ni je dostat se ke slovu a vytvořit samoúčelné myšlenkové pochody.

Ráno vypadalo tak nadějně a nevinně. Život bez cigaret by neměl být méněcenný, je přece tolik způsobů, jak si je nahradit. 

Co si vždy jen vyjít ven a desetkrát se nadechnout? 

Ponechám si rituál a vynechám inhalování tabáčku, ne? 

Co si v nezvladatelný moment v hlavě zazpívat nějakou oblíbenou vypalovačku?
Nebo si dám mrkev, jako vězni na Novém Zélandě.
Či 10 dřepů, abych vyměnila zlozvyk za něco prospěšného... 

Problém s neovladatelnou chutí je v podstatě jen jeden. Nelze ovládat! Nemám během ní v hlavě racionání dialog, během kterýho bych mohla udělat to správné rozhodnutí “Raděj knihu!” V ten moment jsem už dávno odsouzená k návratu do náruče své drogy, ať už je to nikotin, čipsy nebo seriál. Tímto rozčilováním živím tasemnicí tím, po čem touží.

Je první lednové ráno, ve vzduchu je cítit kouř z ohňostrojů, který nad městem drží mlha. Historická chlouba města Brna, hrad Špilberk zůstal po oslavách posetý lahvemi od šampaňského, plechovkami od piva, odpadky a zbytky od rachejtlí. Nový rok mi ve výsledku vůbec nepřijde krásný a plný naděje. Naopak, je to den, od kdy už “musím řešit”. Co dál se svým životem, kde bydlet, pracovat, žít. Hlava mi jede nonstop v podstatě pořád, ale od ledna už musí dojít na činy. 

“Všechno je tu hnusný, všechno mě sere a nevím, co mám dělat.” uboze bych si stěžovala, kdyby bylo komu.

Vytahuju tabák, balím cígo a chladnokrevně si zapaluju.

Vše probíhá dle plánu.