Výcvik psa - objevení Ameriky

Od 16 let jsem toužila po vlastním psovi. Léta jsem odebírala sportovní psí časopisy, chodila na výstavy, psala Ježíškovi dojemný až vyděračský dopisy a dokonce si pořídila výcvikový cliker. Stálo mě to hodně přemlouvání, hádek a slz, který byly k ničemu. Viděla jsem stovky hodin videí na YouTube o výcviku pozitivní motivací a snila o borderce, se kterou budu dělat srandovní triky.

Trvalo to 10 let, abych se rozhoupala si psa pořídit na vlastní pěst. Spojila jsem radu kamarádky cvičitelky, že "nikdy není ideální čas" a rok zasvěcený plnění si snů - psa jsem si pořídila během ročního cestování Amerikou.

Cestování se štěnětem bylo překvapivě mnohem jednodušší, než by se mohlo zdát. Můj volný režim v přírodě byl ideální pro nezbednou mašinu s žiletkovýma zubama. Bax se naučil žít venku, cestovat dodávkou, spát v kavárnách a přiměřeně jeho věku poslouchat.

Po cestě za oceán, zpět do České republiky, nastala změna. Bax dorostl v puberťáka testujícího všechny hranice. Všechno co uměl, jakoby zapomněl a vše co nedělal, začal. Brněnská divočina je najednou mnohem zajímavější, než jeho dříve absolutně zbožňovaná panička. Ptáčci, auta, psi, děti, veverky,... Ve snaze nezabít ho během každodenního štěkání na dveře od bytu mi pomáhá víra v pozitivní výcvik a první společná fotka. Jsme na ní ještě u chovatelky a kdykoli ji vidím, dělám uplně stejný "ňuňuňí" obličej.

Snažím se nejlíp, jak umím na všech zlozvycích pracovat a během ledna jsme absolvovali hromadu hromadných i individuálních výcviků se slečnami ze školy Psí Park. Bax rozhodně není "hloupej, podlej, línej, nevychovatelnej...", nic takového. Určitě je nesoustředěný a rád štěká.

Horší je to s mými výchovnými dovednostmi. Na hodinách to vypadá asi takhle:

"Dej povel, hoď, odměň".

Hodím, dám povel, odměním brzo, pozdě, špatně.

Moje ruce nestíhají, všechno se mi plete, nevychytávám správné momenty, pletu posloupnost, donekonečna opakuji, co se opakovat nemá, a vyslovuji, co se vyslovovat nemá. Jsem ze sebe docela zdrcená, ale snažím se to nebrat osobně. Hlavní je, že makáme na zlepšení a oba se učíme.

Naposledy jsem ale musela uznat, že jsem idiot.

100x a ještě párkrát k tomu se při pozitivním výcviku řeší odměňování žádoucího chování. Alfa a omega tohoto přístupu. Fór spočívá v tom, že často je potřeba odměňovat vteřiny, kdy pes naopak nic nedělá. Neštěká. Neskáče. Netáhne. Nežebrá. Ocenit jej, když je v klidu. Dává to smysl.

Při individuální hodině se dostalo na řeč vyčesávání srsti. 

"Jak snáší tu manipulaci?"

"Zrovna to nemiluje, chce si s kartáčem hrát a kouše do něj."

Cvičitelka bere do ruky kartáč. Bax sedí před ní. Odměňuje jej. Pomalinku se k němu přiblíží. Bax nijak extra nereaguje. Odmění jej. Tímto způsobem se postupně dostává až k jeho kožichu. Bax stále sedí bez většího zájmu o kartáč, za to se zalíbením v kokinech. Cvičitelka se ho dotkne, odmění, čísne, odmění, Bax pořád sedí, kartáč neřeší, nekouše,...

Pes si umí spočítat 1+1 dohromady a rozhodl se, že je pro něj výhodnější klidné chování s extra dobrůtkami.

Velký zázrak. Musela jsem se tlouct do hlavy.

Proč mě to nenapadlo? Proč mě nenapadlo se nad tím zamyslet?

Protože výcvik psů není jen o cvičení mozečků psích, ale i těch našich.