DogSitting

Pes je nejlepší přítel člověka.

Pes tahající na vodítku je nejhorší nepřítel rukou člověka.

Jak se píše kniha?

 Stejně, jako se jí slon.

Kousek po kousku.

 

Valentýn

Trávení Valentýnu s těmi, kteří Vás opravdu milují...

máte-li v ruce jídlo. 

První línání

Narazila jsem na perfektního ilustrátora, který mimo jiné dokumentuje svůj život s fenkou  jménem Joya. 

Výběr jeho nej obrázků klasických "doggo" situací naleznete například zde. Pan ilustrátor má navíc super jméno!

Tématicky se k radostem ze psů pojí naše návštěva mezinárodní výstavy psů na brněnském výstavišti. Bax je papírový pes, byť je mu to v ČR k ničemu, protože u nás jeho plemeno není uznáno. Miniaturních australských ovčáků u nás je jen pár, ale například v Německu je šance najít i chovatelskou stanici. A tak pomalu plánuji najít Baxovi nevěstu a například za  rok vyjet na špásovací výlet. Bax si splní povinnosti a odpracuje to, co už mě stál na veterině.

"Tak Baxíku, doufám že si na výstavě najdeš nějakou šuknu." pravil jeho strejda.

Nenašel. S obtíží jsme našli vůbec standardní australáky, ale po něčem netypickém, zahraničním, ani vidu ani slechu. Výstavy jsou pěkný blázinec a po nákupu pár vychytávek jsme se dali na úprk.

Do výbavičky jsem doplnila pomůcky na vyčesávání srsti, protože Bax, podobně jako Joya, už úspěšně zamořuje celou domácnost svými chlupy. Každý se diví, jak je Bax strašně malinký. Ale jenom z jeho zadku po každém česání zůstává hromada chlupů.

Při focení ilustrací cpe Bax zpravidla do záběru čumák a packy. Nutně potřebuje vědět CO jsem položila na zem a PROČ o to mám takový zájem. (A ne o něj.) Tentokrát jeho přítomnost byla přímo žádoucí.

Řízení a řazení

Jeli jsme přednášet do městysu Deblín. Povídali jsme o USA u fotek pro klienty chráněného bydlení a pár místních občanů, včetně dětí. Zkušenost to byla milá, nakrmili nás segedínem a na konci 90 minutového programu dostali návštěvníci prostor na otázky. Z příchozího publika zazněla jen jedna. Chlapeček základkového věku se předpisově přihlásil a já jej vyzvala, čekajíc unešenou reakci na naše velkolepé dobrodružství.

"Můžu si vyfotit Baxe?" pravil chlapec.

Alespoň, že byl unesen z mého psa.

Součástí přednáškového výletu byla také lekce řízení. Na Vánoce jsem dostala poukaz na hodiny řízení s manuální převodovkou. Tisíce najetých mil v USA s automatem jsou mi najednou na domácích vozovkách k ničemu. 

Můj první pokus řídit doma půjčené vozidlo proběhl velmi rychle. Podařilo se mi nastartovat, rozjet se z kopce dolů, ale po pár metrech jsem si nebyla schopná uvědomit, co dál. Auto nejelo, drncalo dozadu dopředu a já tak po přibližně pěti metrech zase zajela na parkovací místo níže. Tedy, zajela k němu. Auto zaparkoval poblíž stojící pán, který celé to nadělení sledoval. Jediné, co mi z mé krátké řidičské kariéry doma zůstalo v paměti bylo umístění čísel na převodovce. Co dělat, mačkat, pouštět během koukání, točení a modlení se, to už se v mozkových a nervových závitech neudrželo.

Výcviková jízda na přednášku kolem přehrady byla super. Auto chcíplo jen jednou hned v první zatáčce. Podřazování, hlídání aut, zatáčení a spojka k tomu je na mě moc. Očekávala jsem jistou smrt v podobné zatáčce, kterou ještě křižují tramvaje na oba směry. Vše dobře dopadlo a my si to v mých očích svištěli jako rallye po okreskách mezi hradem Veveří a cílovou destinací. 

Dělat hodinové až dvouhodinové přednášky z roční cesty není vůbec jednoduché. Máme hromadu příběhů a horko těžko vybíráme ty nejlepší, natož ty nejlepší, ke kterým máme i fotky. Jeden večer bychom mohli zasvětit všem řidičským uklouznutím, co nás potkala. Od nabourání do banky, odření auta na benzínce, jízdu sněhovou vánicí, kroupami, po sejmutí kola na střeše o ceduli Starbucks. 

Vaškovi se do paměti vryla obzvlášť jedna moje, řekněme, drobná chyba. Ve zkratce jsem z nás málem udělala sendvič s dvěma kamiony. Protože Vaška poslouchám na slovo, zareagovala jsem na rozkaz "doleva" o trochu dřív, než myslel a místo odbočení na křižovatce jsem hodila myšku mezi protijedoucím a vedle jedoucím kamionem.

Silnice víkendového Brněnska však zely prázdnotou. Alespoň přede mnou, o stavu za mnou toho moc nevím, nestihla jsem příliš kontrolovat zpětné zrcátko. Opakování kamikadze kousku s kamiony se k Vaškově radosti nekonalo. Radil mi, kdy už přeřadit a ani moc nespokojeně nefuněl.

Pocit z dobrého řízení je na ilustraci. V příštím životě budu doufám pták, abych uměla lítat. Prozatím stačí brázdění silnic.

Válka vstávání

Přes týden až dva na mě padla tvůrčí krize. Dostihla mě absolutní lenost, neschopnost a předpojatost vůbec s něčím začínat. "Nic není dost dobré, dost originální, dost vtipné, tak proč se snažit." Propadala jsem se do temnot své duše, kterou jsem považovala za mrtvou.

Bylo mi  ze sebe tak mizerně, že jsem se začala shánět po motivační knize. Knihy o osobním růstu úplně nezavrhuji. Snad kromě Miluj svůj život, která je na mě už moc silný kafe. Naopak metaforickými příběhy, které spojují psychologii, filozofii a šmrnc východní víry se ráda poučím.

Před pár dny ke mně našla cestu kniha Válka umění.

"Kňoury, kňoury a výmluvy." líčila jsem známému své nelichotivé prokrastinační období.

"Podívej se na tuhle knihu, je přesně o tom, o čem mluvíš."

Je. Chytila jsem se stébla, knížku stáhla do mobilu za celých 9,20 dolarů a okamžitě začala číst.

Podle anotace bylo jasné, že jde o trefu do černého.

"Jste spisovatel, který nepíše, 
malíř, který nemaluje, 
nebo podnikatel, který nikdy nezaložil podnik? 
Potom znáte Odpor: temnou sílu, 
která brání kreativitě a úspěchu."

Další den se stal zázrak. Probudila jsem se v 6 ráno, ještě za tmy, s pocitem, že jsem vyspaná. Stejně jako předchozí dny jsem opět zalezla do postele. Tentokrát ale zapnula notebook a začala psát. 

Rána, kdy člověk vstane sám od sebe bez mučivých budíků jsou hned růžovější. 

A večery strávené úspěšným tvořením jsou vyloženě zlatý.

Výcvik psa - objevení Ameriky

Od 16 let jsem toužila po vlastním psovi. Léta jsem odebírala sportovní psí časopisy, chodila na výstavy, psala Ježíškovi dojemný až vyděračský dopisy a dokonce si pořídila výcvikový cliker. Stálo mě to hodně přemlouvání, hádek a slz, který byly k ničemu. Viděla jsem stovky hodin videí na YouTube o výcviku pozitivní motivací a snila o borderce, se kterou budu dělat srandovní triky.

Trvalo to 10 let, abych se rozhoupala si psa pořídit na vlastní pěst. Spojila jsem radu kamarádky cvičitelky, že "nikdy není ideální čas" a rok zasvěcený plnění si snů - psa jsem si pořídila během ročního cestování Amerikou.

Cestování se štěnětem bylo překvapivě mnohem jednodušší, než by se mohlo zdát. Můj volný režim v přírodě byl ideální pro nezbednou mašinu s žiletkovýma zubama. Bax se naučil žít venku, cestovat dodávkou, spát v kavárnách a přiměřeně jeho věku poslouchat.

Po cestě za oceán, zpět do České republiky, nastala změna. Bax dorostl v puberťáka testujícího všechny hranice. Všechno co uměl, jakoby zapomněl a vše co nedělal, začal. Brněnská divočina je najednou mnohem zajímavější, než jeho dříve absolutně zbožňovaná panička. Ptáčci, auta, psi, děti, veverky,... Ve snaze nezabít ho během každodenního štěkání na dveře od bytu mi pomáhá víra v pozitivní výcvik a první společná fotka. Jsme na ní ještě u chovatelky a kdykoli ji vidím, dělám uplně stejný "ňuňuňí" obličej.

Snažím se nejlíp, jak umím na všech zlozvycích pracovat a během ledna jsme absolvovali hromadu hromadných i individuálních výcviků se slečnami ze školy Psí Park. Bax rozhodně není "hloupej, podlej, línej, nevychovatelnej...", nic takového. Určitě je nesoustředěný a rád štěká.

Horší je to s mými výchovnými dovednostmi. Na hodinách to vypadá asi takhle:

"Dej povel, hoď, odměň".

Hodím, dám povel, odměním brzo, pozdě, špatně.

Moje ruce nestíhají, všechno se mi plete, nevychytávám správné momenty, pletu posloupnost, donekonečna opakuji, co se opakovat nemá, a vyslovuji, co se vyslovovat nemá. Jsem ze sebe docela zdrcená, ale snažím se to nebrat osobně. Hlavní je, že makáme na zlepšení a oba se učíme.

Naposledy jsem ale musela uznat, že jsem idiot.

100x a ještě párkrát k tomu se při pozitivním výcviku řeší odměňování žádoucího chování. Alfa a omega tohoto přístupu. Fór spočívá v tom, že často je potřeba odměňovat vteřiny, kdy pes naopak nic nedělá. Neštěká. Neskáče. Netáhne. Nežebrá. Ocenit jej, když je v klidu. Dává to smysl.

Při individuální hodině se dostalo na řeč vyčesávání srsti. 

"Jak snáší tu manipulaci?"

"Zrovna to nemiluje, chce si s kartáčem hrát a kouše do něj."

Cvičitelka bere do ruky kartáč. Bax sedí před ní. Odměňuje jej. Pomalinku se k němu přiblíží. Bax nijak extra nereaguje. Odmění jej. Tímto způsobem se postupně dostává až k jeho kožichu. Bax stále sedí bez většího zájmu o kartáč, za to se zalíbením v kokinech. Cvičitelka se ho dotkne, odmění, čísne, odmění, Bax pořád sedí, kartáč neřeší, nekouše,...

Pes si umí spočítat 1+1 dohromady a rozhodl se, že je pro něj výhodnější klidné chování s extra dobrůtkami.

Velký zázrak. Musela jsem se tlouct do hlavy.

Proč mě to nenapadlo? Proč mě nenapadlo se nad tím zamyslet?

Protože výcvik psů není jen o cvičení mozečků psích, ale i těch našich.

Jaké je učit na romské ZŠ II.

Druhý den mě čekala lekce s deváťáky. Před očima jsem měla vidinu pubertálních klacků, kteří se rvou a řvou. Z deváťáků už jde strach, protože někteří jsou vyšší než dospělá žena, natož když se věnují posilování. Připomínají mi odrostlý štěňata velkých psů - samá noha, samá ruka, naletí do vás bez ohledu na to, že už váží desítky kil, občas moc kousnou a hlavně furt mladýma nabušenýma hrudníkama táhnou. Na mysl mi přišel Breggie, pes z divokých vajec, kterýho jsme potkali v Texasu.

Vešla jsem do školy a byla poslána do nejvyššího, asi 4.-5. patra. Učitelé by si zasloužili přidat k výplatě už jen za všechny ty schody, který denně musí zdolávat. Včerejší realizace lekce proběhla bez velkých problémů, ale uvědomila jsem si, některé její nedostatky - opakování podobného typu úkolů, nebo příliš složitá zadání, která jsem pro děti musela za chodu měnit. Hrála jsem si v hlavě s myšlenkou, jestli by nebylo lepší a zajímavější přednášet o mé cestě Amerikou. Multikulti to ve své podstatě je. Ale bez interaktivního programu byl risk, že děti neudrží pozornost, budou zlobit, házet po sobě židle, atd.

Dostala jsem mix dětí ze tří tříd, 7.-9. ročník. Vzpomínám na vlastní třídu na Horáckém náměstí v tomto období - trubky od židlí nacpaný shnilým salámem, šikanování spolužáků i učitelů, vzduchem lítalo ledacos a zapomenout se nedá ani na dámskou vložku s nápisem "ahoj". 

Vítají mě inteligentní puberťáci. Pár kluků má brýle, některé slečny jsou bílé a hned oceňují, že se nemusí učit. Hned v první větě je zajímá, kdo jsem. Vysvětluji, co jsem studovala a zmiňuji rok cestování Amerikou. Mám na sobě tričko, vlasy do drdolu a mlaďoši okukují moje tetování. 

Spolupráce byla tak příjemná, že se těžko nachází humorné hlášky. Je jednoduší se usmívat nad mladšími dětmi a jejich záseky stylu:

"Pančelko, ta fajfka je [najk]!" označuje namalovaný obrázek jeden z žáků a děti vymýšlí loga dalších značek - Adidas, Lacoste, LV, Brněnka,....

"Pančelko, ještě vám tam chybí [nyke]!" upozorňuje mě ta stejná duše znova. 

Usmívám se, vysvětluji mu, že se jedná o totéž, jen se to jinak píše a vyslovuje. Nechávám si pro sebe, že je to navíc podle Američanů [najkí] a úplně správně [níkej], podle řecké bohyně vítězství (sportovní obuv). 

S deváťáky byl rozhovor jako s vysmátými gymnazisty. Dělali srandičky, občas se rozjeli, ale nakonec se navzájem zklidnili a toho, kdo moc otravoval organicky utišili. Byli dobrá parta, navzájem semknutí s dobrými vztahy mezi holkama i klukama. Jejich humorem bylo využívání jejich znalostí a inteligence, byli to malí chytrolíni a já se spolu s nimi musela smát jejich vysokým vyjádřením, spisovným větám apod. Prostě nebyli blbí a připomněli mi můj gympl i gympl, kde jsme vedli lekci během studia. 

To jsme my  a to jste vy.

Jasně, byl tam jeden mladší otrava, co ne a ne zavřít pusu, ale v momentě, kdy měl možnost něco předvést nebo prezentovat tak "nevím, co mám dělat, neumím předvést psa". V jeho skupince byl další kluk, který absolutně odmítl dělat cokoli. Upřímně, přišlo mi to docela fér. Očividně si myslel svoje, ale seděl, byl zticha a vůbec nereagoval na cokoli. Jediná naše komunikace spočívala v očním souboji, kdo dřív uhne. To jsem byla nenápadně já pod záminkou přesunutí se k dalšímu žákovi. Na jakoukoli moji otázku neodpověděl, maximálně pokrčil ramena. 

"Nezvládneš vymyslet třeba jednu věc?"

Odpovědí je upřený pohled s velmi klidným, ale důrazným "vyliž mi", pokrčení ramen a kroucení hlavnou, že ne-e. 

Jejich trojici uzavíral kluk, který byl nejspíš úplně v pohodě, ale chycený ve skupince otravovače a  sabotéra. Všimla jsem si ho, když chtěl vypracovat jeden z úkolů a poprosil mě o pomoc. Najednou mi došlo, jak strašně krásné dítě/kluk to je. Snědá pleť, černé rozčepýřené vlasy a k tomu světlé šedozelené oči. Hromada řas s huňatým obočím. Vzpomněla jsem si na něj při vymýšlení denní ilustrace.

Klůča a tetování hor, co zrovna frčí (nemít jedno, tak ho chci)

 

 Abych bobánky nevychválila do nebes, tak musím zmínit zářez jedné slečny.

"Jaké má vlastnosti váš nejlepší kamarád? Co máte třeba společného?" 

"Že máme obě pochvu."

Výbuch smíchu, včetně mě a paní knihovnice sedící opodál. Dokážu si představit, že stejnou sprosťárnu bych bez okolků řekla i já v jejich věku. 

"A je to pro tebe důležitý?"

Nakonec z toho vznikla dobrá úvaha, že slečně naopak bylo jedno, jestli je kamarád holka nebo kluk, že na tom nezáleží. 

Nejlepší kamarád a loga

Měla jsem štěstí, že v sále bylo pověšených několik bílých plášťů a já mohla při hře na budoucnost rovnou vylepšit i svůj kostým. Plášť, brýle a kapsle. Tihle miláčci mě oproti mladším dětem okamžitě setřeli, že jsem to jen já v plášti. A kapsle, která umí cestovat časem, je alobalem obalená sklenka od okurek.

Chyba! 

Byla to alobalem obalená sklenka od medu.

Přeskočila jsem fázi rozdělování dětí do skupinek a rovnou je nechala sedět v přirozených chumlech podle tříd. Díky jejich hladké spolupráci nám dokonce zbyl čas navíc. Žáci se mohli už vrátit do vlastní třídy, odskočit si, jít na svačinu, ale deváťáci zůstali.

"Paní učitelko, my s vámi potřebujeme něco probrat."

A tak na konci proběhla ještě deseti minutová debata o Americe, cestování, tetování, facebookových stránkách AndyJede a všem, co je mi nejdražší. Jejich zájem byl pro mě největší odměnou a nenápadně jsem jim podstrčila morál, že kdyby se jim chtělo učit, tak na vysoké škole můžou vyjet do Ameriky taky.

Tentokrát jsem vycházela ze školy s pocitem, že bych tu práci jednou chtěla dělat.

Co objet svět a pak učit zeměpis?

Jaké je učit na romské ZŠ

Dostala se ke mě nabídka vést multi-kulti lekce na školách. Doba realizací se shodovala s mým pobytem v ČR a já se nadšeně přihlásila. Během studia sociální pedagogiky mě lekce vždy bavily a rovnou jsem využila staré materiály. Vytvořila jsem obecnější program, zaměřený na hodnoty, vztahy, definování pojmů jako je tolerance, respekt, rovnost apod.

Dozvěděla jsem adresy dvou základních škol, kde budu působit a začala doufat, že celá akce padne. Základky byly v jednoznačných brněnských ghetto zónách. Nemám špatnou zkušenost s romáky a to jsem 8 let bydlela na jejich vyhlášené ulici. Lekce multikulti jsme už dokonce v rámci školní praxe dělali na stejné základce, jako mám teď. Ale teď jsem na to sama, bez dvou kamarádek spolužaček. 

Dny před realizací jsem se doma projevila jako prostej rasista plnej stereotypů.

"Zítra možná dojdu s kudlou v zádech, budu učit cigány."

Bála jsem se. Doufala jsem, že hodina bude zrušená. Modlila jsem se, aby se mnou ve třídě zůstal aspoň učitel. Představovala jsem si, jaký hrůzy mi provedou.

"Pančelky" v kabinetě, kam jsem si ukládala věci, mě vůbec neuklidnily. Tvářila jsem se, že jsem free a cool, ale uvnitř jsem si z jejich rozhovoru tentovala do gatí.

"Vidím dobře? Jeho už pustili z léčebny? Já to nezvládnu, dyť to jsou teprve tři měsíce, co se mi tady sebevraždil.... Jo, její babička měla mrtvičku, takže se teď bude řešit opatrovník. Hlavně ať nechodí k tetě, tam jich je už hromada... Oni někteří mají diagnózy, ale neberou léky, takže vůbec nezvládají ty svoje stavy. Minulý týden jak sněžilo, tak se jeden tak rozzuřil, že chtěl sníh na Vánoce, že začaly lítat pěsti do skříní a dvěří... Dáme vám raděj mladší děcka, deváťáci by vás sežrali zaživa..."

Jaké to nakonec bylo mezi s tou divokou zvěří?

Úplně v pohodě.

První lekce začala vtipně, když jsme přišli do třídy a na daný den se rozhodla do školy přijít jen jedna slečna. Seděla tam krásná holka, jejíž spolužáci všichni onemocněli, byli u zubaře nebo se jim nechtělo vstávat. Sólistka byla otrávená, ale rozhodně nevypadala, že bude dělat problémy. Působila na mě rozumě a bez velkých okolků raděj plnila úkoly, než aby nespolupracovala nebo mě ignorovala. 

"Paní učitelko, víte jak jste nám pouštěla ten film s tím borcem jak furt zvedal ruku nahoru? (naznačuje hajlování) Já si teď nemůžu vzpomenout, jak se jmenoval..."

"Myslíš Hitlera?"

"Jo no, tak my jsme kouřili venku a Milan na mě chtěl zamávat jakože zvedl ruku, že si plácnem, ale nechal ji rovně a šli kolem policajti..." 

Slečna povídá příběh, kterému občas hůř rozumím, kvůli silnému romskému přízvuku. Paní učitelka se zajímá o reakci policie a se zvoněním odbíhá do jiné třídy.

"My jsme si na začátku slíbili s paní učitelkou, že si budem všechno říkat. Že si nebudem lhát."

Dostává se mi vysvětlení vyprávění šesťačky o tom, jak venku hulí cigára. Nemá cenu učitelce v tomto ohledu lhát a proto to nedělá. Přiznává, že u větších průšvihů už to jde hůř.

Učitelka doplňuje skupinu na počet 12 dětí 4. a 5. třídou. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nebyla zpocená jak myš. Je to adrenalin.

Děti byly ale podle mě úplně standardně zlobivé. Některé stydlivé za celou dvouhodinovku neřekly ani slovo, jiné bylo problém zastavit. Některé holky se předváděly a jeden kluk hodně žil ve svým světě. V čem se děti nejvíce lišily od klasické základky byla logicky znalost češtiny. Skloňování, pády, i/y byl jeden velký hokej. Měla jsem chuť dětem poradit, ať všechno píšou naopak, než si myslí, že to má být. Aby si z nich nikdo nedělal "srandi".

Mojí největší pedagogická chyba nastala při rozdělování na skupinky. Skvěle jsem se poučila a další lekci tuto chybu už neopakovala. Během jednorázové akce nemá cenu snažit na sílu pracovat na vztazích různých dětí z různých tříd a nenápadně přibližovat ty, co se nekamarádí. Dětem jsem zadala nesplnitelný úkol rozdělit se na skupinky po třech.

"My se s ní nebavíme. My chceme být spolu. On je debil. Já s holkama nebudu."

Děcka, mít vaše problémy, říkala jsem si. 

"Dobře, tak se rozpočítáme. Každý dostane číslo a pak jedničku půjdou k tomu stolu, dvojky tam... " nevzdávám to.

Začínám počítat od holčičky po mé pravici, ukazuju na ni, označuji ji číslicí 1 a pokračuju dál. Jakmile dopočítám, tatáž první holčička zařve hlubokým hlasem:

"Čtverkýýý, pote ke mě."

 Stoletá válka plná řevu nám zabrala dobrých 20 minut ze zbývajících 45ti do konce hodiny.

Nakonec se děťátka nechala docela vtáhnout do hry na budoucnost. Vyzvala jsem je, ať chvilku počkají, že přivedu hosta. Odešla jsem za dveře, nasadila si brýle, změnila účes a s maximálním sebevědomím vstoupila do třídy jako profesorka z budoucnosti v roce 2300, která je vítá na konferenci při příležitosti 100 let bez konfliktů a válek. Na barevné lístečky mi horlivě psali vzkazy pro lidi z minulosti, jak by se měli chovat, aby nebyly války. Ty pak strkali do "kapsle, která umí cestovat časem" a tím naši práci pro ten den uzavřeli.

Světe div se, na lístečkách nebyly žádné sprosté obrázky, ani vzkazy, že mám chcípnout. 

Při odchodu mi největší radost udělaly dvě hlášky na chodbě. Přistoupila ke mě holčička z jiné třídy a povídá:

"Pančelko, vy ste frajerka."

K tomu přiběhl hubenej kluk, na sobě slušňáckou košilku, kolem krku dřevěnej růženec a vypoulil na mě ty velký černý oči.

"Jdete teď za náma? Budete tady teď učit? My jsme 5. A."

"O vás mi říkali, že jste pěkně divocí."

"Já ne! Ale jde na nás asi ta, puberta."


Vyšla jsem ze školy ven, slunce pralo a mě bylo fajn. Doma jsem si uvědomila, že další den absolvuji totéž, ale s deváťáky a začala se bát...


Další příběh bude o pubertální zkáze romských deváťáků a tentokrát i s ilustrací.