Jaké je učit na romské ZŠ II.

Druhý den mě čekala lekce s deváťáky. Před očima jsem měla vidinu pubertálních klacků, kteří se rvou a řvou. Z deváťáků už jde strach, protože někteří jsou vyšší než dospělá žena, natož když se věnují posilování. Připomínají mi odrostlý štěňata velkých psů - samá noha, samá ruka, naletí do vás bez ohledu na to, že už váží desítky kil, občas moc kousnou a hlavně furt mladýma nabušenýma hrudníkama táhnou. Na mysl mi přišel Breggie, pes z divokých vajec, kterýho jsme potkali v Texasu.

Vešla jsem do školy a byla poslána do nejvyššího, asi 4.-5. patra. Učitelé by si zasloužili přidat k výplatě už jen za všechny ty schody, který denně musí zdolávat. Včerejší realizace lekce proběhla bez velkých problémů, ale uvědomila jsem si, některé její nedostatky - opakování podobného typu úkolů, nebo příliš složitá zadání, která jsem pro děti musela za chodu měnit. Hrála jsem si v hlavě s myšlenkou, jestli by nebylo lepší a zajímavější přednášet o mé cestě Amerikou. Multikulti to ve své podstatě je. Ale bez interaktivního programu byl risk, že děti neudrží pozornost, budou zlobit, házet po sobě židle, atd.

Dostala jsem mix dětí ze tří tříd, 7.-9. ročník. Vzpomínám na vlastní třídu na Horáckém náměstí v tomto období - trubky od židlí nacpaný shnilým salámem, šikanování spolužáků i učitelů, vzduchem lítalo ledacos a zapomenout se nedá ani na dámskou vložku s nápisem "ahoj". 

Vítají mě inteligentní puberťáci. Pár kluků má brýle, některé slečny jsou bílé a hned oceňují, že se nemusí učit. Hned v první větě je zajímá, kdo jsem. Vysvětluji, co jsem studovala a zmiňuji rok cestování Amerikou. Mám na sobě tričko, vlasy do drdolu a mlaďoši okukují moje tetování. 

Spolupráce byla tak příjemná, že se těžko nachází humorné hlášky. Je jednoduší se usmívat nad mladšími dětmi a jejich záseky stylu:

"Pančelko, ta fajfka je [najk]!" označuje namalovaný obrázek jeden z žáků a děti vymýšlí loga dalších značek - Adidas, Lacoste, LV, Brněnka,....

"Pančelko, ještě vám tam chybí [nyke]!" upozorňuje mě ta stejná duše znova. 

Usmívám se, vysvětluji mu, že se jedná o totéž, jen se to jinak píše a vyslovuje. Nechávám si pro sebe, že je to navíc podle Američanů [najkí] a úplně správně [níkej], podle řecké bohyně vítězství (sportovní obuv). 

S deváťáky byl rozhovor jako s vysmátými gymnazisty. Dělali srandičky, občas se rozjeli, ale nakonec se navzájem zklidnili a toho, kdo moc otravoval organicky utišili. Byli dobrá parta, navzájem semknutí s dobrými vztahy mezi holkama i klukama. Jejich humorem bylo využívání jejich znalostí a inteligence, byli to malí chytrolíni a já se spolu s nimi musela smát jejich vysokým vyjádřením, spisovným větám apod. Prostě nebyli blbí a připomněli mi můj gympl i gympl, kde jsme vedli lekci během studia. 

To jsme my  a to jste vy.

Jasně, byl tam jeden mladší otrava, co ne a ne zavřít pusu, ale v momentě, kdy měl možnost něco předvést nebo prezentovat tak "nevím, co mám dělat, neumím předvést psa". V jeho skupince byl další kluk, který absolutně odmítl dělat cokoli. Upřímně, přišlo mi to docela fér. Očividně si myslel svoje, ale seděl, byl zticha a vůbec nereagoval na cokoli. Jediná naše komunikace spočívala v očním souboji, kdo dřív uhne. To jsem byla nenápadně já pod záminkou přesunutí se k dalšímu žákovi. Na jakoukoli moji otázku neodpověděl, maximálně pokrčil ramena. 

"Nezvládneš vymyslet třeba jednu věc?"

Odpovědí je upřený pohled s velmi klidným, ale důrazným "vyliž mi", pokrčení ramen a kroucení hlavnou, že ne-e. 

Jejich trojici uzavíral kluk, který byl nejspíš úplně v pohodě, ale chycený ve skupince otravovače a  sabotéra. Všimla jsem si ho, když chtěl vypracovat jeden z úkolů a poprosil mě o pomoc. Najednou mi došlo, jak strašně krásné dítě/kluk to je. Snědá pleť, černé rozčepýřené vlasy a k tomu světlé šedozelené oči. Hromada řas s huňatým obočím. Vzpomněla jsem si na něj při vymýšlení denní ilustrace.

Klůča a tetování hor, co zrovna frčí (nemít jedno, tak ho chci)

 

 Abych bobánky nevychválila do nebes, tak musím zmínit zářez jedné slečny.

"Jaké má vlastnosti váš nejlepší kamarád? Co máte třeba společného?" 

"Že máme obě pochvu."

Výbuch smíchu, včetně mě a paní knihovnice sedící opodál. Dokážu si představit, že stejnou sprosťárnu bych bez okolků řekla i já v jejich věku. 

"A je to pro tebe důležitý?"

Nakonec z toho vznikla dobrá úvaha, že slečně naopak bylo jedno, jestli je kamarád holka nebo kluk, že na tom nezáleží. 

Nejlepší kamarád a loga

Měla jsem štěstí, že v sále bylo pověšených několik bílých plášťů a já mohla při hře na budoucnost rovnou vylepšit i svůj kostým. Plášť, brýle a kapsle. Tihle miláčci mě oproti mladším dětem okamžitě setřeli, že jsem to jen já v plášti. A kapsle, která umí cestovat časem, je alobalem obalená sklenka od okurek.

Chyba! 

Byla to alobalem obalená sklenka od medu.

Přeskočila jsem fázi rozdělování dětí do skupinek a rovnou je nechala sedět v přirozených chumlech podle tříd. Díky jejich hladké spolupráci nám dokonce zbyl čas navíc. Žáci se mohli už vrátit do vlastní třídy, odskočit si, jít na svačinu, ale deváťáci zůstali.

"Paní učitelko, my s vámi potřebujeme něco probrat."

A tak na konci proběhla ještě deseti minutová debata o Americe, cestování, tetování, facebookových stránkách AndyJede a všem, co je mi nejdražší. Jejich zájem byl pro mě největší odměnou a nenápadně jsem jim podstrčila morál, že kdyby se jim chtělo učit, tak na vysoké škole můžou vyjet do Ameriky taky.

Tentokrát jsem vycházela ze školy s pocitem, že bych tu práci jednou chtěla dělat.

Co objet svět a pak učit zeměpis?