Lednového skóre

Hurá, konečně skončil leden a můžu se přestat bičovat nesplnitelným předsevzetím přestat kouřit. Vyhodnocení minulého měsíce je velmi jednoduché - úspěšnost nula. 

Jaké z toho vyplývá ponaučení? Napadá mě jich několik:

- nezačínat něčím těžkým

- nezačínat odpíráním si něčeho oblíbeného

- namísto absolutního zákazu mít menší cíle

- porovnat, kolik radosti nakonec člověku přinese změna oproti aktuálnímu stavu

- nepřestávat kouřit v domácnosti, kde je vášnivý kuřák na pokecání

- nepřestávat kouřit v období, kdy vás všechno moc bere

Leden byl nakonec plný spíš teoretického uvažování, které ale přineslo lepší startovací čáru pro únor.

Na únor jsem si slíbila se věnovat něčemu, co už dělám ráda, jen mi chybí disciplína pravidelnosti. Namísto nimrání se ve slabině spíš vyzdvihnout svůj potenciál a dopřát si každý den čas a prostor na to jej rozvíjet.

A tak zítra, hned jak seženu scanner, začínáme... 

"Přestat" či "začít"

Za poslední dny jsem teoreticky vyzkoušela mnohé způsoby odvykání kouření. Hlavou mi proběhlo tolik myšlenek, že by počtem slov stačily na slušnou diplomovou práci.

Jde to dobře, mám se fajn a k tomu vesele hulim jak fabrika.

Předsevzetí mají pár základních vlastností mezi, něž patří například dualita jejich povahy. Díky ní se jedna skupina předsevzetí pojí se slibem něčeho zanechat. Přestat kouřit, nejíst sladkosti, nepít alkohol, nemluvit sprostě, neutrácet za blbiny. Do našich rozhodnutí musí vstoupit velké NE. Druhou skupinou si naopak slibujeme získat nový návyk, vlastnost či například dovednost. Rozvíjet se, začít se věnovat nové činnosti nebo trávit více času vybraným zájmem.

Při přemítání o kouření a každodenním ignorování svých slibů mám pocit, že něčeho nechat je přeci mnohem těžší, než něco začít dělat. "Jíst víc zeleniny bude brnkačka oproti ztrátě příjemných okamžiků na balkoně." říkám si.

"Cigaretka je jak kamarád."

"Když si dám cigáro, tak mi všichni můžou..."

"Kafe a cigárko, co víc k tomu říct."

"Teď si dáme jednu na trávení."

"To víš, ranní, hovnopudka."

Říkáme si my kuřáci navzájem.

Předsevzetí si dáváme na témata, která jsou pro nás složitá. Máme cíl se někam posunout. Fanoušek fotbalu si nepotřebuje dávat předsevzetí víc milovat fotbal. Na jazyk se mi dere myšlenka, jestli by místo těch slibů, zákazů, horlivých motivací a následných zklamání ze své neschopnosti nebylo lepší víc se podporovat v tom, jací jsme, co máme rádi a oslavovat to, co nám přináší radost. Být vášnivým milovníkem života, než utrápeným nespokojencem, honícím se za tím být lepší než je.

Záleží na individuálním umění poskládat si to v hlavě, urovnat priority a vypořádat se se zmíněnou "logickou tasemnicí". U sebe osobě jsem si až příliš jistá tím, že získat nový, dosud nenáviděný návyk, nebude o nic lehčí než se vzdát něčeho milovaného. I s jasným vědomím toho, která ze záležitostí je pro mě, především mé zdraví, prospěšná a která devastující. Nemá cenu to házet na předsevzetí.

Zdá se, že je důležité podívat se na to, odkud naše touha po změně a potřeba využívat klišé novoročních odhodlání vlastně pramení.

Mám ráda kuřáky, kteří si na nic nehrají. Příkladem je mladá dáma z mého okolí a její následující líčení:

"Půjčila jsem si kolo, že tam dojedu na něm. 

Samozřejmě kopec jak kráva, 
nemohla jsem to vyjet, víš jak, 
plíce kuřáka.

Tak jsem si dala pauzu, 
abych si dala cigáro."

Cigárko, panáčka, ale pak už vopravdu konec

"Myslela jsem, že máš předsevzetí přestat kouřit." komentuje mé balení cigára s úsměvem kamarádka.

"Slíbila jsem, že o tom budu psát, ne že přestanu." směju se a oboum nám je jasný, že jsem marná.

Včerejší den jsem uzavřela prázdným balíčkem tabáku a opět se rozhodla, že další už rozhodně kupovat nebudu. Tuhle strategii jsem již praktikovala několikrát. Je potřeba zužitkovat investované peníze a celou tu smrdutou závislost ukončit dokouřením posledního tabáku. Lenost a ranní mlha mě odradila od sólo vycházky pro nový a tak dopoledne proběhlo úspěšně - čistě. Nadarmo jsem několikrát zkontrolovala, že zbylý balíček je opravdu prázdný a ze zbylého prachu bych si stěží ani nešňupla.

Touha byla veliká a já se těšila až vyrazím na odpolední procházku se psem. Hodiny jsem kula pikle a plánovala návštěvu trafiky. Doufala jsem, že v ní prodávají moji značku a zároveň doufala, že ne. Vnitřní dialogy na toto téma mi připadají čím dál absurdnější. 

Paní v trafice potvrzuje, že bílé Javanese vede.

"To je super. Teda, jak se to vlastně vezme."

Přeju si, aby se dokázaly moje dobré úmysly a snahy ztělesnit a občas mi daly pár facek. Nenechaly se ukecat.

Zanotovaly jsme si s kamarádkou nad problémy nás středoevropských žen do světa, bez jasných vizí, co dělat se životem. Celou procházku lesem jsme zakončily u kavárny s hrstí drobáků na jeden nápoj, jak se patří a sluší.

"Můžu si dát ještě cigárko?" ptám se ze slušnosti a obě se smějeme.

"Jen si dejte, slečno, co byste si nedala..." vyzívá mě culící se kuřák před podnikem. 

"Ona od novýho roku přestala."

"A od prvního rána zase začala."

Pán doporučuje žádná předsevzetí si raděj nedávat, vrací se zpět do kavárny a v čase kolem třetí odpolední si objednává "ještě panáčka".  

Na život se prý dá dívat jako na sklenici poloprázdnou, nebo poloplnou. Ten můj dnes byl poloplným panáčkem. Do dvou hodin jsem přeci nekouřila, tak nač být škarohlídem!

Leden - přestat kouřit

Vzhledem k tomu, že jsem si nejspíš cigaretami vypálila díru do patra v puse, bylo jasné, že od Nového roku přestávám kouřit. Prvním předsevzetím, které měsíc budu studovat je: 

〜 přestat kouřit 〜

Během silvestrovského večera mi přišlo neodvratitelné, že přestat musím. Že mám dobrý důvod. Napůl jsem se strachovala, jestli to zvládnu, ale vsázela jsem na sílu vědomého rozhodnutí.

V inkriminovaný den, kdy měl začít můj život “bez”, mi hlavou běželo jedno hlavní poslání:

Je to úplná hovadina a můžu se na to…

Měla jsem v plánu s úderem půlnoci a s vkročením do dalšího roku rituálně típnout poslední cigaretu. Proč si ale neužít poslední noc? Dám si ještě rozlučku s cigaretami před spaním a  odvykání nechám logicky až na nový den. Až od rána.

Logické myšlení nepatří mezi moje nejvyvinutější přednosti. Avšak ve spojení s kreativním myšlením vždy logika pracuje svým neuvěřitelným způsobem v můj domnělý prospěch. Je obdivuhodné, jak lehce dokáže nové koncepty odůvodnit. Logika je v těchto případech nenasytnou tasemnicí, které je úplně jedno, jak se daří jejímu hostiteli. Hlavní pro ni je dostat se ke slovu a vytvořit samoúčelné myšlenkové pochody.

Ráno vypadalo tak nadějně a nevinně. Život bez cigaret by neměl být méněcenný, je přece tolik způsobů, jak si je nahradit. 

Co si vždy jen vyjít ven a desetkrát se nadechnout? 

Ponechám si rituál a vynechám inhalování tabáčku, ne? 

Co si v nezvladatelný moment v hlavě zazpívat nějakou oblíbenou vypalovačku?
Nebo si dám mrkev, jako vězni na Novém Zélandě.
Či 10 dřepů, abych vyměnila zlozvyk za něco prospěšného... 

Problém s neovladatelnou chutí je v podstatě jen jeden. Nelze ovládat! Nemám během ní v hlavě racionání dialog, během kterýho bych mohla udělat to správné rozhodnutí “Raděj knihu!” V ten moment jsem už dávno odsouzená k návratu do náruče své drogy, ať už je to nikotin, čipsy nebo seriál. Tímto rozčilováním živím tasemnicí tím, po čem touží.

Je první lednové ráno, ve vzduchu je cítit kouř z ohňostrojů, který nad městem drží mlha. Historická chlouba města Brna, hrad Špilberk zůstal po oslavách posetý lahvemi od šampaňského, plechovkami od piva, odpadky a zbytky od rachejtlí. Nový rok mi ve výsledku vůbec nepřijde krásný a plný naděje. Naopak, je to den, od kdy už “musím řešit”. Co dál se svým životem, kde bydlet, pracovat, žít. Hlava mi jede nonstop v podstatě pořád, ale od ledna už musí dojít na činy. 

“Všechno je tu hnusný, všechno mě sere a nevím, co mám dělat.” uboze bych si stěžovala, kdyby bylo komu.

Vytahuju tabák, balím cígo a chladnokrevně si zapaluju.

Vše probíhá dle plánu.

Umírám

Zní to nejspíš příliš dramaticky, ale je pravdou, že nevyhnutelně každý den směřujeme k tomu, že náš život jednou skončí. Netušíme kdy a doufáme, že se nám vyhnou těžké nemoci, tragické nehody a v ideálním případě naposledy vydechneme ve spánku. V horším případě při sledování televize u reklam na ALZA.CZ.

Příběh by byl možná zajímavější a naléhavější, kdybych umírala akutně a zbývalo mi pár měsíců či týdnů života. 10 posledních přání před smrtí. Poslední měsíc mého života. 12 věcí, co chci stihnout, než umřu. Protřelá motta vybízejí:

“Žij každý den tak, jako by byl tvůj poslední.”

Mám to štěstí, že mě k životu naplno netlačí brzký konec (pokud vím), ale jen vnitřní potřeba žít život v souladu se svými sny a snaha nebrat každý den jako samozřejmost.

Přesto jsem se před pár dny smrti bála. Navštívila jsem zubařku. Většina z nás se při položení na křeslo začne klepat hrůzou, urputně žmoulat kapesník a potit se skrze všechny vrstvy oblečení. Tentokrát jsem se lekla jiné situace, než obvyklé představy trhání, sekání a broušení zubů.

“A co to máte na tom patře?” ptá se mne neuvěřitelně milá a vstřícná zubařka, anděl s povoláním ďábla. Jazykem kroužím po svých útrobách a nenacházím žádný neobvyklý hrbolek.

“Počkejte, já vám to vyfotím, ať to sama vidíte.”

O pár okamžiků později mi na displayi digitálního foťáku ukazuje fotku mého patra. Znepokojit mě tentokrát nemá ani klenba, barva nebo kaz mého chrupu. Zubařka ukazuje na tmavý flek rozměrů 1x1 cm hned za zuby. Vyptává se, jestli jsem se v poslední době o něco spálila. Je 29. prosince a díky Vánočním svátkům a návštěvám mám poměrně přesnou představu, co jsem kde na návštěvách jedla.

“Nic výraznýho si nevybavuju…” odpovídám na dotazy a tuším, že musím ven s vlastní domněnkou možné příčiny.

“Může s tím mít něco společného to, že kouřím?”

Pohled, jakým se na mě paní zubařka podívala, mi zůstává v paměti. Obrázky na krabičkách od cigaret mluví taky jasně. Kouříš? Máš zdravotní problém? Je to rakovina a umřeš. Paniku zaháním. Znám se a vím, že jsem hysterka s neovladatelnými představami katastrofických scénářů. Při každém zaraženém prdu mi hlavou bleskne myšlenka, že mám minimálně slepák. Flek v puse neznamená přeci automaticky rakovinu.

Zubařka neříká nic konkrétního. Jen, že kouření může způsobovat přehřívání dutiny ústní, která má velmi jemnou sliznici s omezenou rychlostí regenerace a může se stát, “že nám tam vznikne něco, co nechceme”. Co, to netuším, ale budeme to prý sledovat.

Osudová návštěva zubařky, která “klepejme-na-dřevo” nejspíš neznamenala nic fatálního pro mé zdraví, nicméně zahrála svou roli jako tzv. wake up call.

Starý nápad se propojil s aktuálním rozpoložením, vzniklo rozhodnutí a z něj plán, ze kterého se právě rodí 12 měsíců, 12 předsevzetí.

Uprostřed letního cestování Amerikou vznikla myšlenka napsat knihu o snahách přiblížit svůj reálný život ke kýženému. “Mohlo by to být zajímavý” zdokumentovat hledání cest a aplikování různých pouček ke zlepšení svého Já. Vybrat si 12 předsevzetí, každý měsíc zasvětit jednomu a vytvořit soupis hořkosladkých zkušeností.

Není lepšího času začít než na Nový rok. Ten je magickým příslibem, že vše, co nešlo změnit 31. prosince, určitě 1. ledna půjde snáz. Že cigaretky přestanou být oblíbenou pauzičkou, sladkosti uklidňovákem na nervy a především to otřesné běhání bude snesitelnější.

O čem je 12 měsíců, 12 předsevzetí?

Dokázat to - nevzdat se - vytrvat - pořád na něco nečekat!

A kdyby něco, tak se z toho nepo...

Nultým předsevzetím je ve své podstatě tvorba tohoto projektu jako takového.

Dokázat rok psát blog www.12predsevzeti.blogspot.cz.

Nevzdat se, i kdyby to nikdo nečetl.

Vytrvat, i když se mi nebude chtít psát či cokoli dodržovat.

Nečekat - je 1. ledna 2018 a já píšu!

Kdo jsem?

Kdyby bylo možné spočítat, kolik předsevzetí jsem si za svůj život dala, otiskli by moje jméno v Guinessově knize rekordů. Mojí specialitou je večerní slibování si, že “od zítřka, od pondělka, od příštího měsíce,...”