Umírám

Zní to nejspíš příliš dramaticky, ale je pravdou, že nevyhnutelně každý den směřujeme k tomu, že náš život jednou skončí. Netušíme kdy a doufáme, že se nám vyhnou těžké nemoci, tragické nehody a v ideálním případě naposledy vydechneme ve spánku. V horším případě při sledování televize u reklam na ALZA.CZ.

Příběh by byl možná zajímavější a naléhavější, kdybych umírala akutně a zbývalo mi pár měsíců či týdnů života. 10 posledních přání před smrtí. Poslední měsíc mého života. 12 věcí, co chci stihnout, než umřu. Protřelá motta vybízejí:

“Žij každý den tak, jako by byl tvůj poslední.”

Mám to štěstí, že mě k životu naplno netlačí brzký konec (pokud vím), ale jen vnitřní potřeba žít život v souladu se svými sny a snaha nebrat každý den jako samozřejmost.

Přesto jsem se před pár dny smrti bála. Navštívila jsem zubařku. Většina z nás se při položení na křeslo začne klepat hrůzou, urputně žmoulat kapesník a potit se skrze všechny vrstvy oblečení. Tentokrát jsem se lekla jiné situace, než obvyklé představy trhání, sekání a broušení zubů.

“A co to máte na tom patře?” ptá se mne neuvěřitelně milá a vstřícná zubařka, anděl s povoláním ďábla. Jazykem kroužím po svých útrobách a nenacházím žádný neobvyklý hrbolek.

“Počkejte, já vám to vyfotím, ať to sama vidíte.”

O pár okamžiků později mi na displayi digitálního foťáku ukazuje fotku mého patra. Znepokojit mě tentokrát nemá ani klenba, barva nebo kaz mého chrupu. Zubařka ukazuje na tmavý flek rozměrů 1x1 cm hned za zuby. Vyptává se, jestli jsem se v poslední době o něco spálila. Je 29. prosince a díky Vánočním svátkům a návštěvám mám poměrně přesnou představu, co jsem kde na návštěvách jedla.

“Nic výraznýho si nevybavuju…” odpovídám na dotazy a tuším, že musím ven s vlastní domněnkou možné příčiny.

“Může s tím mít něco společného to, že kouřím?”

Pohled, jakým se na mě paní zubařka podívala, mi zůstává v paměti. Obrázky na krabičkách od cigaret mluví taky jasně. Kouříš? Máš zdravotní problém? Je to rakovina a umřeš. Paniku zaháním. Znám se a vím, že jsem hysterka s neovladatelnými představami katastrofických scénářů. Při každém zaraženém prdu mi hlavou bleskne myšlenka, že mám minimálně slepák. Flek v puse neznamená přeci automaticky rakovinu.

Zubařka neříká nic konkrétního. Jen, že kouření může způsobovat přehřívání dutiny ústní, která má velmi jemnou sliznici s omezenou rychlostí regenerace a může se stát, “že nám tam vznikne něco, co nechceme”. Co, to netuším, ale budeme to prý sledovat.

Osudová návštěva zubařky, která “klepejme-na-dřevo” nejspíš neznamenala nic fatálního pro mé zdraví, nicméně zahrála svou roli jako tzv. wake up call.

Starý nápad se propojil s aktuálním rozpoložením, vzniklo rozhodnutí a z něj plán, ze kterého se právě rodí 12 měsíců, 12 předsevzetí.

Uprostřed letního cestování Amerikou vznikla myšlenka napsat knihu o snahách přiblížit svůj reálný život ke kýženému. “Mohlo by to být zajímavý” zdokumentovat hledání cest a aplikování různých pouček ke zlepšení svého Já. Vybrat si 12 předsevzetí, každý měsíc zasvětit jednomu a vytvořit soupis hořkosladkých zkušeností.

Není lepšího času začít než na Nový rok. Ten je magickým příslibem, že vše, co nešlo změnit 31. prosince, určitě 1. ledna půjde snáz. Že cigaretky přestanou být oblíbenou pauzičkou, sladkosti uklidňovákem na nervy a především to otřesné běhání bude snesitelnější.

O čem je 12 měsíců, 12 předsevzetí?

Dokázat to - nevzdat se - vytrvat - pořád na něco nečekat!

A kdyby něco, tak se z toho nepo...

Nultým předsevzetím je ve své podstatě tvorba tohoto projektu jako takového.

Dokázat rok psát blog www.12predsevzeti.blogspot.cz.

Nevzdat se, i kdyby to nikdo nečetl.

Vytrvat, i když se mi nebude chtít psát či cokoli dodržovat.

Nečekat - je 1. ledna 2018 a já píšu!

Kdo jsem?

Kdyby bylo možné spočítat, kolik předsevzetí jsem si za svůj život dala, otiskli by moje jméno v Guinessově knize rekordů. Mojí specialitou je večerní slibování si, že “od zítřka, od pondělka, od příštího měsíce,...”