Leden - přestat kouřit

Vzhledem k tomu, že jsem si nejspíš cigaretami vypálila díru do patra v puse, bylo jasné, že od Nového roku přestávám kouřit. Prvním předsevzetím, které měsíc budu studovat je: 

〜 přestat kouřit 〜

Během silvestrovského večera mi přišlo neodvratitelné, že přestat musím. Že mám dobrý důvod. Napůl jsem se strachovala, jestli to zvládnu, ale vsázela jsem na sílu vědomého rozhodnutí.

V inkriminovaný den, kdy měl začít můj život “bez”, mi hlavou běželo jedno hlavní poslání:

Je to úplná hovadina a můžu se na to…

Měla jsem v plánu s úderem půlnoci a s vkročením do dalšího roku rituálně típnout poslední cigaretu. Proč si ale neužít poslední noc? Dám si ještě rozlučku s cigaretami před spaním a  odvykání nechám logicky až na nový den. Až od rána.

Logické myšlení nepatří mezi moje nejvyvinutější přednosti. Avšak ve spojení s kreativním myšlením vždy logika pracuje svým neuvěřitelným způsobem v můj domnělý prospěch. Je obdivuhodné, jak lehce dokáže nové koncepty odůvodnit. Logika je v těchto případech nenasytnou tasemnicí, které je úplně jedno, jak se daří jejímu hostiteli. Hlavní pro ni je dostat se ke slovu a vytvořit samoúčelné myšlenkové pochody.

Ráno vypadalo tak nadějně a nevinně. Život bez cigaret by neměl být méněcenný, je přece tolik způsobů, jak si je nahradit. 

Co si vždy jen vyjít ven a desetkrát se nadechnout? 

Ponechám si rituál a vynechám inhalování tabáčku, ne? 

Co si v nezvladatelný moment v hlavě zazpívat nějakou oblíbenou vypalovačku?
Nebo si dám mrkev, jako vězni na Novém Zélandě.
Či 10 dřepů, abych vyměnila zlozvyk za něco prospěšného... 

Problém s neovladatelnou chutí je v podstatě jen jeden. Nelze ovládat! Nemám během ní v hlavě racionání dialog, během kterýho bych mohla udělat to správné rozhodnutí “Raděj knihu!” V ten moment jsem už dávno odsouzená k návratu do náruče své drogy, ať už je to nikotin, čipsy nebo seriál. Tímto rozčilováním živím tasemnicí tím, po čem touží.

Je první lednové ráno, ve vzduchu je cítit kouř z ohňostrojů, který nad městem drží mlha. Historická chlouba města Brna, hrad Špilberk zůstal po oslavách posetý lahvemi od šampaňského, plechovkami od piva, odpadky a zbytky od rachejtlí. Nový rok mi ve výsledku vůbec nepřijde krásný a plný naděje. Naopak, je to den, od kdy už “musím řešit”. Co dál se svým životem, kde bydlet, pracovat, žít. Hlava mi jede nonstop v podstatě pořád, ale od ledna už musí dojít na činy. 

“Všechno je tu hnusný, všechno mě sere a nevím, co mám dělat.” uboze bych si stěžovala, kdyby bylo komu.

Vytahuju tabák, balím cígo a chladnokrevně si zapaluju.

Vše probíhá dle plánu.